Žalobkyně se návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 1. 4. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 28 330 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 27. 12. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s úrokem a dalšími poplatky splácet. Žalovaná však ze smlouvy řádně a včas neplnila a dostala se do prodlení. Žalobkyně proto v souladu se smlouvou celý úvěr zesplatnila. Na dlužnou částku žalovaná neuhradila ničeho, a to ani na základě předžalobní výzvy, kterou žalobkyně žalované v této věci zaslala. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení částky v celkové výši 28 330 Kč, sestávající z jistiny úvěru, smluvní pokuty a poplatků, spolu s příslušenstvím, sestávajícím ze zákonného úroku z prodlení, který je požadován ode dne následujícího po zesplatnění celé pohledávky.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., soud postupoval dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Pro úplnost soud dodává, že k uvedenému rozhodnutí přistoupil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn.: 21 Cdo 1696/2005, tj. za situace, kdy dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl na základě účastníky předložených listin náležitě zjištěn a všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci, byly v daném případě dostatečně prokázány. Soud nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene a mohl tak postupovat dle § 115a o. s. ř.Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:Dne 27. 12. 2024 žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru. Na základě smlouvy byla žalované poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně a RPSN ve výši 5 563 % splácet. Žalovaná však ze smlouvy řádně a včas neplnila, přičemž žalobkyni ničeho neuhradila ani na základě předžalobní výzvy ze dne 30. 6. 2025.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Žaloba na zaplacení částky v celkové výši 28 330 Kč s příslušenstvím byla podána po právu jen zčásti. Soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně, a RPSN ve výši 5 563 %. Z výpisu systému ARAD dostupném na webu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v prosinci 2024, činil úrok u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami průměrně 8,63 % ročně. Tedy je vidno, že sjednaný úrok dosahuje více než 55násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke spotřebitelským úvěrům. Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.zn.: 21 Cdo 1484/2004, dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), absolutně neplatné. Absolutně neplatné je rovněž ujednání o výši RPSN, která dle smlouvy činí 5 563 %. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 33 ICmo 91/2010, podle kterého hranice maximální přípustné výše RPSN pro nebankovní instituce činí 100 % ročně. Jelikož jsou ujednání o výši úroku z úvěru a o výši RPSN podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, nelze taková ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud tedy posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j.: 22 Co 61/2022-40, a rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j.: 19 Co 102/2022-61). S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a žalované byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 20 000 Kč, tj. jistiny úvěru jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o. z.) byla žalované rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl ke konci sedmidenní lhůty vymezené předžalobní výzvou ze dne 30. 6. 2025 (výrok ad I). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok ad II).O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 214,99 Kč, přičemž tato částka představuje 41,2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70,6 % a úspěchu žalované v rozsahu 29,4 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 134 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 28 330 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za předžalobní výzvu dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 400 Kč za podání písemného návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč (výrok ad III).