Žalobkyně se návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 28. 5. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 74 784,03 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 2. 5. 2025 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena distančním způsobem smlouva o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr až do výše 31 100 Kč, přičemž jednotlivé částky byly vypláceny žalobkyní na žalovanou určený účet. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím splácet v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 1. 6. 2025. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena mj. na základě dokladů a informací získaných od žalované. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Na základě smlouvy žalobkyně žalované poskytla částku v celkové výši 33 654 Kč. Protože žalovaná ze smlouvy řádně a včas neplnila, domáhá se žalobkyně zaplacení částky v celkové výši 74 784,03 Kč s příslušenstvím, která sestává z nesplacené části jistiny úvěru, společně se smluvními a zákonnými úroky, jakož i smluvními poplatky.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., soud postupoval dle cit. ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Pro úplnost soud dodává, že k uvedenému rozhodnutí přistoupil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn.: 21 Cdo 1696/2005, tj. za situace, kdy dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl na základě účastníky předložených listin náležitě zjištěn a všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci, byly v daném případě dostatečně prokázány. Soud nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene a mohl tak postupovat dle § 115a o. s. ř., a to i v případě posouzení věci toliko jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tj. případného neúspěchu ve věci (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. I ÚS 3271/09).Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:Dne 2. 5. 2025 žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru č. , hodnota, se schváleným kreditním rámcem ve výši 31 100 Kč, na jejímž základě žalované poskytla jistinu ve výši 33 657,48 Kč, jak vyplývá z výpisu bankovních transakcí. Žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnutou jistinu spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši úrokové sazby 1,066 % denně a RPSN ve výši 2 199,50 % splácet. Žalovaná však neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data podání žaloby žalovaná na pohledávku ze smlouvy uhradila částku ve výši 23 414 Kč, jak vyplývá z výpisu bankovních transakcí.Žalovaná dlužnou částku žalobkyni neuhradila ani na základě předžalobní výzvy žalobkyně ze dne 19. 4. 2026.Žalobkyně proto nárokuje nesplacenou jistinu úvěru, spolu se smluvním úrokem a zákonným úrokem z prodlení.Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Žaloba na zaplacení částky v celkové výši 74 784,03 Kč s příslušenstvím byla podána po právu jen zčásti. Soud nemohl přehlédnout, že úroky z úvěru byly sjednány ve výši 1,066 % denně, tj. 389,09 % ročně, a RPSN ve výši 2 199,50 %. Z výpisu systému ARAD dostupném na webu ČNB bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v květnu 2025, činil úrok u spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami průměrně 8,16 % ročně. Tedy je vidno, že sjednaný úrok dosahuje téměř 48násobku úroku obvyklého u bankovních subjektů v poměru ke spotřebitelským úvěrům. Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp.zn.: 21 Cdo 1484/2004, dle nějž je v rozporu s dobrými mravy sjednaná úroková sazba téměř překračující čtyřnásobně horní hranici obvyklé úrokové sazby u úvěrů poskytovanými bankami), a proto je dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), absolutně neplatné. Absolutně neplatné je rovněž ujednání o výši RPSN, která dle smlouvy činí 2 199,50 %. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 33 ICmo 91/2010, podle kterého hranice maximální přípustné výše RPSN pro nebankovní instituce činí 100 % ročně. Jelikož jsou ujednání o výši úroku z úvěru a o výši RPSN podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, nelze taková ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou. Soud tedy posuzoval smlouvu jako neplatnou, vč. ujednání o smluvní pokutě či jiných poplatcích (k tomu srov. konstantně zastávaný názor Městského soudu v Praze v obdobných věcech, např. rozsudek ze dne 26. 4. 2022, č. j.: 22 Co 61/2022-40, a rozsudek ze dne 27. 4 2022, č. j.: 19 Co 102/2022-61). S ohledem na shora uvedené soud žalobě částečně vyhověl a žalované byla uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 10 243,48 Kč, tj. ve výši rozdílu mezi poskytnutou jistinou úvěru a splacenou jistinou úvěru, jakožto bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Vzhledem k prodlení s plněním peněžitého dluhu (§ 1970 o. z.) byla žalované rovněž uložena povinnost z dlužné částky zaplatit úroky z prodlení, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení soud vztáhl ke dni následujícím po posledním dni lhůty vymezené předžalobní výzvou (výrok ad I). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok ad II).O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, neboť žalobkyně byla ve věci převážně procesně neúspěšná a žalované žádné s tímto řízením související náklady nevznikly (výrok ad III).