Žalobkyně se v žalobě ze dne 6. 5. 2026 po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím a též uhrazení nákladů nalézacího řízení. K odůvodnění žaloby uvedla, že společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , (dále též jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dne 31. 5. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto na bankovní účet č. , č. účtu, celkem 10 000 Kč. Žalovaný se naopak zavázal tuto částku vrátit společně s úrokem ve výši 40 % p.m. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho, pročež byl úvěr ke dni 30. 9. 2024 zesplatněn. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 17. 10. 2025. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu dle odst. 4.2. písm. c) smlouvy ve výši 3 940 Kč (tj. 0,1 % p. d. z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení za období od 1. 10. 2024 do data odeslání předžalobní výzvy 19. 10. 2025). Dále žalobkyně žádala zaplatit zákonný úrok z prodlení od 1. 10. 2024, tj. opět ode dne následujícího po dni zesplatnění. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka zástupcem žalobkyně (dne 29. 10. 2025, viz shora), bezúspěšně.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci postupoval dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) neboť žalobkyně s tímto postupem vyslovila svůj souhlas již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a žalovaný se k výzvě v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 6. 2026, č. j. EPR , č. účtu, -9, s doložkou dle § 101 odst. 4 o. s. ř. v soudem určené lhůtě nevyjádřil, přičemž ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů.4. Na základě listinných důkazů založených ve spise dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:5. Z Exportů ze systému České národní banky ARAD byla soudem zjištěna průměrná úroková sazba spotřebitelského úvěru v květnu 2024 ve výši 8,86 % ročně a RPSN ve výši 9,31 %.6. Ze Smlouvy „o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, “ soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, jenž ji podepsal verifikačním SMS kódem 46339. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala dne 31. 5. 2024 poskytnout žalovanému na jím označený bankovní účet č. , č. účtu, částku 10 000 Kč, zatímco žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v měsíčních splátkách s pevně nestanovenou výší a předem neurčeného počtu, společně se smluvním úrokem 40 % p.m. RPSN činila 5 525,77 %.7. Z vyjádření Raiffeisenbank, a. s. ze dne 27. 7. 2026 soud zjistil, že majitelem účtu č. , č. účtu, je žalovaný. Z potvrzení o transakci ze dne 31. 5. 2024 vyplynulo, že na tento účet byla připsána částka 10 000 Kč.8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 10. 2025 a souvisejícího Seznamu postupovaných pohledávek soud zjistil, že předmětnou pohledávku za žalovaným nabyla žalobkyně. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 10. 2025 soud zjistil, že postoupení pohledávky mu bylo řádně oznámeno.9. Z Předžalobní výzvy ze dne 29. 10. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě částky ve výši 39 475 Kč „do 3 dnů“. Z Podacího lístku s datem 31. 10. 2025 soud zjistil, že listina byla tohoto dne předána k poštovní přepravě žalovanému.10. Na základě výše uvedených skutkových zjištění z jednotlivých písemných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 31. 5. 2024 na jeho žádost a v jeho prospěch peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jí je zavázal ve formě měsíčních splátek vrátit společně se smluvním úrokem 40 % p.m. RPSN činila 5 525,77 %. Pohledávka za žalovaným byla před podáním žaloby postoupena na žalobkyni. V období, kdy byla uzavřena smlouva o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyní a žalovaným, tj. květen 2024, činila průměrná úroková sazba u úvěru obdobného typu 8,86 % ročně a RPSN 9,31 %.11. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.12. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákon o spotřebitelském úvěru“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.13. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující se zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.15. Shora popsaný skutkový stav soud posoudil po právní stránce tak, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu citovaného speciálního zákonného ustanovení, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému na jeho žádost a v jeho prospěch peněžní prostředky a v níž se žalovaný zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem vrátit. Zároveň však soud nemohl přehlédnout, že úrok úvěru byl ujednán v měsíční výši 40 %, RPSN pak činila 5 525,77 %, přičemž smlouva byla sjednána na dobu neurčitou, a mohla tak trvat právě i po dobu jednoho roku nebo déle. Z přehledu ČNB přitom bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy, tj. v květnu 2023, byl běžný úrok u bankovních institucí pro spotřebitelské úvěry 8,86 % ročně a RPSN 9,31 %. Sjednaný úrok tak tuto úroveň mnohonásobně převyšuje. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o výši úroků je zjevně v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), a proto je dle § 580 odst. 1 o. z. absolutně neplatné. Jelikož však úrok a poplatky představují podstatnou náležitost smlouvy o úvěru, nelze takové ujednání od smlouvy oddělit, a tedy celou smlouvu je třeba hodnotit jako absolutně neplatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021, č. j. 24 Cdo 1611/2021-598, proti němuž byla ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 3142/21, odmítnuta). Z tohoto důvodu se soud dále nezabýval ani žalobou uplatněným nárok na smluvní pokutu.16. Vzhledem k výše uvedenému závěru tak byl žalovaný povinen žalobkyni, jakožto postupníkovi pohledávky za žalovanou v souladu s § 1879 a násl. o. z., vrátit pouze to, co od ní získal (§ 2993 o. z.), tj. 10 000 Kč, přičemž dosud nezaplatil ničeho. Výrokem I. tohoto rozsudku mu proto bylo uloženo tuto částku žalobkyni zaplatit. Zároveň soud žalovanému uložil zaplatit z této částky též zákonný úrok z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.) s tím, že za počátek prodlení s plněním uvedeného peněžitého dluhu soud považoval den 9. 11. 2025. Dne 31. 10. 2025 byla poštovnímu doručovateli předána předžalobní výzva, jež byla dle fikce v § 573 o. z. doručena žalovanému dne 5. 11. 2025, a splatnost dle lhůty k plnění ve výzvě stanovené tak nastala 8. 11. 2025. Výše úroku z prodlení je pak stanovena dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).17. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na absolutní neplatnost uzavřené smlouvy není uplatněný nárok po právu (výrok II.). Částečné zamítnutí pak soud mohl učinit bez nařízení jednání v souladu s § 115a o. s. ř., neboť nedospěl k závěru o nesplnění povinnosti tvrzení nebo neunesení důkazního břemene kterékoli ze stran řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005, či nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. I ÚS 3271/09).18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. rozsudku podle § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 300,20 Kč, přičemž tato částka představuje 11,48 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55,74 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44,26 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 940 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč, kterou je zástupkyně žalobkyně povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. S ohledem na § 149 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud tyto náklady k rukám zástupkyně žalobkyně.19. O lhůtách k plnění rozhodl soud v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř. a neshledal důvod k jejich prodloužení.