Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 2. 4. 2026 domáhala zaplacení částky ve výši 10 508 Kč a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 23. 9. 2025 byla mezi ní jako věřitelem a žalovanou jako klientem uzavřena úvěrová smlouvu (dále jen „smlouva“), na jejímž základě byl žalované poskytnut bezúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 9 000 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek žalobkyně , Anonymizováno, v chráněném internetovém prostředí, které je přístupné jen na základě zvoleného hesla, případně v mobilní aplikaci žalobkyně. Totožnost žalované jako žadatele o úvěr byla ověřena ze strany žalobkyně prostřednictvím kopie dokladů totožnosti, případně prostřednictvím služby Bank ID. Ověřeno bylo též vlastnictví účtu žalované – při uzavírání první smlouvy musí být klientem odeslána 1 Kč na bankovní účet žalobkyně nebo musí být zaslán výpis z účtu, ze kterého je patrné, kdo je jeho majitelem, případně může být vlastnictví k účtu ověřeno prostřednictvím služby Bank ID. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit žalobkyni kromě poskytnuté jistiny též poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 297 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč a poplatek za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč měsíčně (celkem bylo účtováno 5 × 99 Kč). Úvěr společně s poplatky byl splatný do 30 dnů od jeho poskytnutí, žalovaná však v souladu se smlouvou dvakrát prodloužila splatnost úvěru o 30 dnů tzv. korunovým vkladem (dne 16. 10. 2025 a dne 23. 11. 2025), za nějž byl účtován smluvený poplatek ve výši 891 Kč. Dále žalovaná v souladu se smlouvou dvakrát prodloužila splatnost úvěru o 30 dnů tzv. desetiprocentním odkladem (dne 23. 12. 2025 a dne 26. 1. 2026). Vzhledem k výše uvedenému nastala splatnost úvěru dne 27. 2. 2026. Žalovaná se dostala do prodlení s jeho úhradou, proto byla žalobkyní k zaplacení dlužné částky vyzvána a za tuto výzvu byly ze strany žalobkyně účtovány vynaložené náklady ve výši 300 Kč. Žalované byla též účtována dne 29. 3. 2026 smluvní pokuta ve výši 256 Kč. Po dobu trvání smlouvy zaplatila žalovaná celkem 2 716 Kč, po skončení smluvního vztahu nebylo z její strany zaplaceno ničeho ani přes zaslanou předžalobní výzvu. Žalobkyně se tak po žalované domáhá zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 8 520 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 297 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti desetiprocentním odkladem v celkové výši 441 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 256 Kč.2. Proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podala dne 9. 6. 2026 žalovaná odpor, který doplnila podáním ze dne 3. 7. 2026. Namítla, že žalobkyně před poskytnutím úvěru neprověřila dostatečně její schopnost úvěr splácet; žalobkyně se žalované dotázala pouze na příjmovou stránku, nikterak však neřešila stránku výdajovou, přestože žalovaná v době uzavření smlouvy měla další závazky. Ke sjednání smlouvy postačilo pouze vyplnit formulář na webových stránkách žalobkyně a ke schválení a vyplacení úvěru došlo během několika minut. Dále žalovaná namítla neplatnost smlouvy z hlediska její formy, neboť uzavření úvěrové smlouvy prostřednictvím elektronické komunikace na dálku nesplňovalo požadavky stanovené zákonem pro písemné právní jednání. Vyplněním údajů na webových stránkách žalobkyně či vložením elektronického kódu nelze prokázat, zda a jakou konkrétní smlouvu žalovaná vůbec uzavřela a v jakém textovém znění. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby jí soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni dlužnou jistinu ve výši 6 284 Kč (9 000 – 2 716 Kč) a ve zbývající části žalobu zamítl. Současně požádala vzhledem ke své složité životní a finanční situaci o zaplacení dlužné částky ve splátkách po 200 Kč měsíčně.3. K odporu žalované se žalobkyně vyjádřila replikou ze dne 16. 6. 2026 a dne 22. 7. 2026. Pro podrobný popis posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně odkázala na předloženou Metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta a Kartu klienta. Současně upřesnila způsob výpočtu hodnot MLS a sdělila, že před poskytnutím úvěru provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI, ISIR a CRIBIS. K uzavření smlouvy doplnila, že vlastnictví k účtu bylo ověřeno prostřednictvím služby Bank ID a dále byla ověřena totožnost žalované vyžádáním kopie občanského průkazu. Veškeré záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému žalobkyně jsou opatřeny elektronickým časovým razítkem, jsou tedy spolehlivé a chráněné proti změnám. Podpis smlouvy zvoleným způsobem představuje podle názoru žalobkyně plnohodnotný podpis.4. Jednání ve věci se konalo dne 6. 8. 2026 v nepřítomnosti žalobkyně ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř., když se žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce z účasti na jednání omluvila z důvodu procesní ekonomie, souhlasila však s projednáním věci a s rozhodnutím v její nepřítomnosti.5. Na základě shodných tvrzení účastníků řízení, Úvěrové smlouvy ze dne 23. 9. 2025 a Formuláře pro standardní informace o spotřebitelskému úvěru má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované dne 23. 9. 2025 spotřebitelský úvěr ve výši 9 000 Kč. Vzhledem k datu uzavření úvěrové smlouvy na projednávanou věc dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Soud proto nejdříve zkoumal, zda žalobkyně splnila svoji základní povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda řádně posuzovala úvěruschopnost žalované.6. Podle § 3 odst. 1 písm. c) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.7. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž soud podle druhé věty citovaného ustanovení k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.10. Podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; toto posouzení přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba ke splácení úvěru. V opačném případě je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.11. V dané souvislosti je namístě odkázat na obsah nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle něhož součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Obdobné závěry konstantně zastává i Nejvyšší soud, podle kterého nelze vycházet pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž by poskytovatel úvěru tyto údaje jakkoliv ověřoval. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Z citovaného rozhodnutí též plyne, že odpovědnost za zjištění úplných, přesných a pravdivých údajů nezbytných pro posouzení schopnosti spotřebitele je na straně věřitele; pokud žadatel blíže nevyčíslí své příjmy a výdaje, nelze tyto údaje nahradit fiktivními údaji zjištěnými ze statistických modelů či využitím interních a externích datových zdrojů.12. Podle předložené Karty klienta měla žalovaná žalobkyni při žádosti o úvěr uvést příjem ve výši 28 258 Kč (zdroj příjmu: dohoda o pracovní činnosti), příjem ostatních členů domácnosti ve výši 38 500 Kč a své splátky jiným společnostem určit ve výši 2 000 Kč. Dále je v Kartě klienta uvedeno, že žalobkyně provedla lustraci v následujících registrech a databázích: ISIR, NRKI, SOLUS, CRIBIS. Soud považuje informace obsažené v Kartě klienta za pouhá nepodložená tvrzení žalobkyně, kdy samotná Karta klienta nijak neprokazuje, že by žalovaná tyto informace žalobkyni skutečně sdělila, a i kdyby je sdělila, není prokázáno, zda a jakým způsobem je před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřila, například výpisem z bankovního účtu žalované, dohody o pracovní činnosti, doložením příjmu ostatních členů domácnosti (a kterých), apod. Co do zjišťování výdajů žalované měla žalobkyně podle svých tvrzení využít statistický model pro výpočet limitu nejvyšší měsíční splátky (MLS), který však nemůže být podle výše citované judikatury dostatečný. Navíc účelem údajů jako je životní minimum či normativní náklady na bydlení není stanovit obvyklé výdaje jednotlivých osob, nýbrž vymezit referenční údaje sloužící k posouzení a řešení tíživé sociální situace obyvatel, zejména jako podklad pro výpočet a poskytování dávek v systému pomoci v hmotné nouzi a státní sociální podpory. Využití těchto hodnot tak nemůže mít z jejich povahy při stanovení výdajů žádnou relevanci (k obdobnému závěru srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 28 Co 213/2024-72, či ze dne 21. 11. 2025, č. j. 27 Co 251/2025-124). Nelze též přehlédnout, že žalobkyně měla podle svých tvrzení z NRKI zjistit výši měsíčních splátek žalované ve vztahu k jiným věřitelům ve výši 11 644 Kč (přestože v Kartě klienta je kód odpovědi registru uveden pouze jako „OK“), avšak žalovaná měla uvést ve své žádosti výši těchto splátek 2 000 Kč. Při řádném posouzení by žalobkyně zjistila rozpor minimálně ohledně tohoto údaje a tím spíše měla pečlivěji posoudit úvěruschopnost žalované.13. Důkazní břemeno ohledně prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel úvěru (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C-449/13; rozsudek Nejvyššího soudu 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).14. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22).15. Je třeba uvést, že žalobkyně svou neúčastí při jednání zmařila možnost soudu poskytnout jí poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nedostavení se účastníků k jednání není v žádném směru důvodem pro to, aby soud jednání odročil právě za účelem splnění poučovací povinnosti ve smyslu daného zákonného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5237/2007).16. Soud ve světle výše uvedené rozhodovací praxe dospěl k závěru, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované řádně. Žalobkyně netvrdila, natož aby prokázala, že údaje o příjmu žalované jakkoliv ověřovala, dále že by vůbec zjišťovala výdaje žalované, stejně jako neprokázala ověřování žalované v tvrzených registrech a databázích.17. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. s. ú., je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud má za prokázané, že žalovaná čerpala na základě smlouvy jistinu ve výši 9 000 Kč a zaplatila celkem 2 716 Kč (dne 16. 10. 2025 částku 1 Kč, dne 23. 11. 2025 částku 1 Kč, dne 23. 12. 2025 částku 1 360 Kč a dne 26. 1. 2026 částku 1 354 Kč), proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni zbývající jistinu ve výši 6 284 Kč (výrok I. tohoto rozsudku). Vzhledem ke skutečnosti, že příjem žalované tvoří pouze výplata rodičovského příspěvku, rozhodl soud o úhradě dlužné jistiny ve čtyřech měsíčních splátkách po 1 517 Kč, které považuje s ohledem na možnosti žalované ve smyslu § 87 odst. 1 z. s. ú. za přiměřené.18. Vzhledem k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy se soud dále nezabýval tím, zda zvolený způsob podpisu byl pro písemnou formu smlouvy dostatečný a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).19. Z předžalobní výzvy ze dne 23. 9. 2025 a z poštovního podacího archu má soud pro účely určení výše náhrady nákladů řízení za prokázané, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou před podáním žaloby k úhradě dluhu.20. Z ostatních provedených důkazů při jednání dne 6. 8. 2026 soud žádné další relevantní skutečnosti nezjistil.21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku III. v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Při posouzení úspěchu účastníků v této věci soud zohlednil, že žalobkyně byla úspěšná co do částky 6 284 Kč, neúspěšná co do částky 4 224 Kč; její úspěch ve věci tedy představuje 19,60 % požadovaného plnění (59,8 % − 40,2 %).22. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč, odměnou za zastupování žalobkyně advokátem podle § 14b bod 2 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátního tarifu“) ve výši 484 Kč za jeden právní úkon, za 3 úkony tedy 1 452 Kč a 3 paušálními částkami náhrady po 121 Kč jako náhradou advokátových výdajů za 3 úkony právní služby ve výši 363 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, zaslání předžalobní výzvy podle § 11 odst. 1 písm. a/, d/ advokátního tarifu), a to včetně příslušné 21% DPH. Dále jsou náklady řízení tvořeny odměnou za zastupování žalobkyně advokátem podle § 14b odst. 4 ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu ve výši 1 863,4 Kč a paušální náhradou výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 544,5 Kč za repliku ze dne 22. 7. 2026. V souhrnu tvoří náklady řízení částku 5 022,9 Kč. Přihlížeje k procesnímu úspěchu žalobkyně ve výši 19,60 % uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 984 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o nárok ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, nepřiznal soud žalobkyni náhradu nákladů řízení za vyjádření ze dne 16. 6. 2026, neboť tvrzení a důkazy ohledně ověřování úvěruschopnosti měly být součástí bezvadně podané žaloby. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.