Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 20. 5. 2026 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení souhrnné částky 20 921 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Argumentovala tím, že jí byla postoupena pohledávka z úvěrové smlouvy, která byla uzavřena dne 20. 5. 2024 mezi žalovanou a společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“). Na základě smlouvy byla žalované na její bankovní účet poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se poskytnutou jistinu zavázala zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 10 921 Kč do 19. 6. 2024. Pohledávka za žalovanou vyplývající z úvěrové smlouvy byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou, přesto nebylo uhrazeno ničeho. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru její právní předchůdkyně nahlédla do přístupných rejstříků a databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala nečinná.3. Soud ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila, žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřila, ačkoliv byla poučena, že v opačném případě bude soud její souhlas s takovým postupem podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, a současně soud ve věci mohl rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Soud pro úplnost dodává, že z ustanovení § 115a o. s. ř. nevyplývá, že by bylo možné tímto způsobem postupovat pouze v případě, kdy je možné žalobě vyhovět (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. února 2011 sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze z listinných důkazů postavit najisto; závěr o skutkovém ději byl učiněn na základě žalobkyní předložených důkazů. Přestože soud změnil právní kvalifikaci, jak bude níže uvedeno, nenařídil ve věci jednání a nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť i při změně právní kvalifikace jsou tvrzení žalobkyně dostačující a jsou podkladem bez dalšího pro věcné rozhodnutí, tedy soud na jejich základě může dospět k závěru o tom, zda žalobě vyhoví či ji zamítne. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto.4. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 20. 5. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 10 921 Kč ve lhůtě 30 dnů (citovaná smlouva). Vzhledem k datu uzavření smlouvy o úvěru na projednávanou věc dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Soud proto nejdříve zkoumal, zda žalobkyně splnila svoji základní povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda řádně posuzovala úvěruschopnost žalované.5. Podle § 3 odst. 1 písm. c) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.6. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž soud podle druhé věty citovaného ustanovení k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.9. Podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; toto posouzení přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba ke splácení úvěru. V opačném případě je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.10. V dané souvislosti je namístě odkázat na obsah nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle něhož součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Obdobné závěry konstantně zastává i Nejvyšší soud, podle kterého nelze vycházet pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž by poskytovatel úvěru tyto údaje jakkoliv ověřoval. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Z citovaného rozhodnutí též plyne, že odpovědnost za zjištění úplných, přesných a pravdivých údajů nezbytných pro posouzení schopnosti spotřebitele je na straně věřitele; pokud žadatel blíže nevyčíslí své příjmy a výdaje, nelze tyto údaje nahradit fiktivními údaji zjištěnými ze statistických modelů či využitím interních a externích datových zdrojů.11. Žalobkyně v žalobě (návrhu na vydání EPR) k posouzení úvěruschopnosti uvedla toliko, že její právní předchůdkyně lustrovala žalovanou ve veřejně dostupných databázích. Žalobkyně k tomu žádný důkaz nepředložila (naopak sdělila, že žádný důkaz nenavrhuje), stejně jako netvrdila a nedoložila, jaké konkrétní příjmy a výdaje žalované její právní předchůdkyně zjistila. Soud k doplnění tvrzení a důkazů žalobkyni v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení nevyzýval, neboť je mu známo, že žalobkyně se domáhá dlouhodobě a pravidelně nároků z titulu úvěrových smluv uzavíraných její právní předchůdkyní, přičemž tyto smlouvy jsou pravidelně shledávány neplatnými pro porušení povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Sama žalobkyně v žalobě připouští, že úvěrová smlouva může být pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti neplatná, když navrhuje alternativní posouzení jejího nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Z těchto důvodů soud shledal jako neúčelným vyzývat žalobkyni k doplnění jejích tvrzení a přistoupil k rozhodnutí bez nařízení jednání.12. Důkazní břemeno ohledně prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel úvěru, resp. jeho právní nástupce – v daném případě žalobkyně (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C-449/13; rozsudek Nejvyššího soudu 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).13. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22).14. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem spočívající v řádném ověření úvěruschopnosti spotřebitele.15. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. s. ú., je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud již pro nadbytečnost nezkoumal případný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy s ohledem na sjednanou výši sjednaných úroků a na výši RPSN.16. S ohledem na neplatnost smlouvy pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 z. s. ú. soud omezil další dokazování pouze pro účely zjištění výše bezdůvodného obohacení.17. Z potvrzení o provedené platbě má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poukázala ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalované částku ve výši 10 000 Kč (potvrzení o provedené platbě s datem zaúčtování 20. 5. 2024).18. Dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni pohledávku za žalovanou ve výši 20 921 Kč z titulu úvěrové smlouvy ze dne 20. 5. 2024 (Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025 a výňatek z její Přílohy č. , hodnota, – pohledávka č. , hodnota, , Rámcová smlouva o postupování pohledávek ze dne 14. 6. 2023). Postoupení pohledávky bylo žalované ze strany právní předchůdkyně žalobkyně oznámeno dopisem ze dne 16. 10. 2025 (Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 10. 2025).19. Dopisem ze dne 16. 10. 2025 vyzvala právní zástupkyně žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky 38 367,15 Kč z titulu úvěrové smlouvy ze dne 20. 5. 2024 a nákladů právního zastoupení ve výši 6 485 Kč (výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 10. 2025, potvrzení o podání doporučené zásilky). Další listinné důkazy předložené žalobkyní soud pro nadbytečnost neprovedl.20. Vzhledem k tomu, že žalovaná netvrdila, natož prokázala, že by žalobkyni na poskytnutý úvěr čehokoliv uhradila, vyhověl soud žalobkyni co do požadované nesplacené jistiny a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.21. Co do zákonného úroku z prodlení soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. V daném případě má věřitel právo na zaplacení nesplacené jistiny v nové lhůtě splatnosti. Nárok na zákonné úroky z prodlení mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú., tj. ve lhůtě, kterou si strany dohodnou a není-li takové dohody, pak ve lhůtě určené soudem. Ukládá-li tedy soud spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú., nastává povinnost plnit dluh až vyhlášením rozsudku, resp. ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu. Z tohoto důvodu se žalovaný dosud v prodlení s plněním dluhu neocitl a nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení důvodný dán není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, rozsudek Městského soudu v Praze dne 15. 10. 2025, č. j. 72 Co 260/2025-75).22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť ve věci úspěšnější žalované žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly (výrok III.).23. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku byla stanovena podle § 160 odst. 1 věty první o. s. ř.