Žalobkyně se domáhá, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 012 Kč s příslušenstvím. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, dne , datum, . Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr 12 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit nejpozději dne , datum, . Předmětem žaloby je dále úrok ve výši 6 012 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka postoupena na žalobkyni.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci rozhodoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalobkyně i žalované. Oba účastníci byli k prvnímu jednání konanému dne , datum, řádně předvoláni, žalobkyně se omluvila a souhlasila s jednáním ve své nepřítomnosti, žalovaná se bez omluvy nedostavila. Soud tak vycházel podle § 120 odst. 2 věty druhé o. s. ř. z listinných důkazů předložených žalobkyní, které byly u jednání provedeny.4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu.1/ Žalovaná a předchůdkyně žalobkyně podepsaly smlouvu o úvěru č. , hodnota, , ve které si ujednaly poskytnutí úvěru ve výši 12 000 Kč. RPSN činilo 660 %. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 279,83 % p. a. Úvěr byl sjednán na 12 měsíců (smlouvou o úvěru č. , hodnota, ).2/ Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 12 000 Kč převodem na účet dne , datum, (potvrzením o platbě ze dne , datum, ). Žalovaná zaplatila předchůdkyni žalobkyně částku 1 656 Kč (potvrzením o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , hodnota, ).3/ Žalovaná nesplácela úvěr řádně, předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení minimální splátky dne , datum, , jinak zesplatní úvěr (výzvou k úhradě z , datum, ). Žalovaná ani po výzvě minimální splátku nezaplatila, předchůdkyně žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni , datum, (dopisem – poslední možnost dohody na úhradě z , datum, , podacím lístkem z , datum, ).4/ Předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, žalobkyně oznámila postoupení pohledávky žalované na základě plné moci od předchůdkyně žalobkyně a vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky před podáním žaloby (smlouvou o postoupení pohledávek, dodatkem č. , hodnota, ke smlouvě o postoupení pohledávek, seznamem pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky včetně plné moci a výzvy k úhradě, potvrdenie o podaji doporučenej zásielky).5. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění („zákon“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.9. Podle § 84 odst. 2 zákona spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, včetně možnosti využití automatizovaných modelů, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.10. Podle § 86 zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).11. Podle § 87 odst. 1 zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Žalovaná a předchůdkyně žalobkyně uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2395 o. z. a § 1 zákona, na základě které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 12 000 Kč. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z. Předchůdkyně žalobkyně vystupovala ve smyslu § 420 o. z. jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku, a žalovaná vystupovala ve smyslu § 419 o. z. jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání, proto jde dle § 1810 o. z. o spotřebitelskou smlouvu. Jde o typickou formulářovou smlouvu, tedy o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky nejsou sjednávány individuálně, ale jsou předem dány v obchodních podmínkách, přičemž spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá šanci je ovlivnit. Je proto chráněn kogentními ustanoveními občanského zákoníku (příp. jiných předpisů) před zneužitím postavení podnikatele.13. Podle soudu předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované tak, jak jí ukládá § 86 a § 87 zákona. Žalobkyně k ověření úvěruschopnosti žalované v žalobě nic netvrdila a žádné důkazy k prokázání ověření úvěruschopnosti žalované soudu nepředložila. Poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. soud poskytuje pouze u jednání. Jelikož se žalobkyně k jednání nedostavila, připravila se o možnost být soudem řádně poučena o riziku neunesení svého důkazního břemene ohledně ověření úvěruschopnosti žalované. Soud není povinen poskytovat poučení žalobkyni písemně, obzvlášť ne tehdy, je-li zastoupena advokátem. Uvádí-li žalobkyně ve své omluvě z jednání, že v případě, že by jí hrozilo neunesení břemene tvrzení či důkazního, žádá o poučení a poskytnutí lhůty, přehlíží, že soud poučuje podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. toliko u jednání v přítomnosti účastníka řízení, vůči němuž poučení směřuje, jakož i to, že k podmíněnému podání se podle § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřihlíží (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2848/10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009; v usnesení sp. zn. 28 Cdo 3665/2009 Nejvyšší soud uzavřel, že „ustanovení § 118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.“).14. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nesplacené jistiny úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaná zaplatila částku 1 656 Kč, má nárok na zaplacení částky 10 344 Kč (12 000 Kč – 1 656 Kč), což je částka, jež byla žalované uložena k zaplacení výrokem I. tohoto rozsudku a která je splatná v nové přiměřené době splatnosti. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o skutečnosti, jaká doba je pro vrácení jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 a 2 zákona přiměřená možnostem žalované strany (jaké jsou její celkové majetkové poměry), tížilo žalovanou. V případě nečinnosti žalované určil tuto lhůtu soud v délce 30 dnů, a to s přihlédnutím k tomu, aby byla tato lhůta dostatečná pro případné obstarání finančních prostředků k uhrazení dluhu (výrok I.).15. S ohledem na výše odůvodněný závěr o nesplnění povinnosti podle § 75 a § 86 zákona ze strany předchůdkyně žalobkyně mající za následek absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a s ohledem na vztah speciality zákona k právní úpravě bezdůvodného obohacení dle o. z. soudu nezbylo než v rozsahu přesahujícím nesplacenou jistinu žalobu zamítnout. Soud proto zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 7 668 Kč, neboť je-li smlouva o úvěru absolutně neplatná, nemá žalobkyně nárok ani na nároky ze smlouvy vzniklé, a co do úroku z prodlení v zákonné výši, a to s ohledem na nové stanovení splatnosti (výrok II.).16. V usnesení ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 7 Cmo 507/2005, Vrchní soud v Olomouci dovodil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství.17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Účastníci byli úspěšní v téměř stejném rozsahu (žalobkyně v rozsahu 51,45 % a žalovaná v rozsahu 48,55 %), proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).