9 C 208/2021-39 — Okresní soud v Písku

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 17 302 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a II. s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba]) dne 18. 10. 2017 uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatkem za správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy, kapitalizovaným smluvním úrokem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek, v celkové výši 6 900 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala vrátit ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 18. 11. 2018. Právní předchůdce žalobkyně před samotným uzavřením smlouvy nejprve posoudil úvěruschopnost žalované. Žalovaná však na svůj dluh uhradila pouze částku 4 600 Kč (tato byla započtena na příslušenství pohledávky) a dále již ani přes opakované výzvy ze strany právního předchůdce žalobkyně a žalobkyně samotné ničeho neuhradila. Žalobkyně tak po žalované požaduje uhrazení jistiny ve výši 10 000 Kč, "kapitalizovaného úroku" výši 2 300 Kč (který je tvořen nesplaceným kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 688 Kč, nesplaceným poplatkem za správu úvěru ve výši 786 Kč a nesplaceným poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 826 Kč), kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 1 829,59 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, kterým bylo návrhu žalobkyně zcela vyhověno, ten však byl zrušen pro nedoručitelnost. 3. K ústnímu jednání konanému dne 4. 11. 2021 se žalovaná bez omluvy nedostavila, ani nepožádala o jeho odročení, přestože byla řádně předvolána postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Žalobkyně se z jednání omluvila a věc proto byla projednána a rozhodnuta bez přítomnosti účastníků postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ve spojení se formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpisem splátek bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně dne 18. 10. 2017 uzavřel se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“). Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, přičemž tuto si žalovaná převzala v hotovosti při podpisu smlouvy. 5. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru bylo zjištěno, že smlouva o úvěru byla uzavřena na základě žádosti žalované, v níž žalovaná uvedla základní údaje o své osobě a dále o své finanční situaci. Žalovaná uvedla, že je rozvedená a bydlí v nájmu. Dále uvedla, že její příjem činí 9 500 Kč měsíčně. Jako své výdaje označila nájem ve výši 8 100 Kč, energie ve výši 1 200 Kč a stravování ve výši 4 000 Kč. V žádosti o poskytnutí úvěru byly jako ověřené dokumenty označeny následující dokumenty: smlouvy, SIPO a doklad o zaplacení nájemného. 6. Ze smlouvy o prodeji části závodu ve spojení se smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2020 a oznámením o postoupení pohledávky bylo zjištěno, že část portfolia společnosti [právnická osoba] byla převedena na společnost [právnická osoba], ze které byla pohledávka za žalovanou následně postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno písemně, dopisem ze dne 8. 2. 2021. 7. Z předžalobní upomínky ve spojení s podacím archem bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, a to výzvou ze dne 2. 6. 2021, která byla žalované odeslána dne 2. 6. 2021. 8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“) platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 9. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1, odst. 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. 11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku jinou. 12. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutkové a právní závěry: mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval při uzavírání smlouvy o úvěru v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., respektive žalobkyně nedoložila, že ve smyslu tohoto ustanovení řádně postupoval. K tomuto závěru dospěl soud především s ohledem na níže popsaná skutková zjištění. Žalovaná při uzavírání smlouvy o úvěru specifikovala své měsíční příjmy částkou 9 500 Kč. Naproti tomu své měsíční výdaje specifikovala celkem částkou 13 300 Kč. Z toho vyplývá, že měsíční výdaje žalované o 3 800 Kč převyšovaly její měsíční příjmy. Navíc příjem žalované nebyl nijak upřesněn (tj. zda se jedná o příjem ze zaměstnání, podnikání, či důchod) a dle dokladů označených v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru nebyl její příjem ani nijak ověřen. Je tedy nutno uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně prověřit schopnost žalované splácet požadovaný úvěr. Na tom, že v daném případě zjevně nemohla být řádně prověřena úvěruschopnost žalované, když její měsíční výdaje převyšují její příjmy, nemůže změnit nic ani skutečnost, že žalovaná v žádosti uvedla, že v domácnosti žijí dvě výdělečně činné osoby (a tudíž tato druhá osoba hradí polovinu měsíčních výdajů domácnosti), když tato skutečnost nebyla žádným způsobem ověřena ani doložena. 13. Právní úprava obsažená v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. není odlišná od ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 Nejvyšší správní soud při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb. dovodil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 As 30/2015), že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit. Jelikož obsahově obdobná úprava jako v tomto ustanovení je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila, a je proto použitelná i dosavadní judikatura dovozující nároky na činnost věřitele při prověřování tzv. úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdce informace zjištěné od žalované ověřoval, a neprokázala tedy, že učinil zadost požadavku obsaženému v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Navíc, i kdyby byl měsíční příjem žalované ověřen, pak tento nedostačoval ani na pokrytí měsíčních výdajů žalované. Pouhá ničím nepodložená tvrzení žalované (o výši příjmu) nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná. Nejvyšší soud již judikoval v rozsudku 33 Cdo 2178/2018, že posouzení úvěruschopnosti má celospolečenský dopad. Odráží se v předluženosti obyvatel, v navyšování závazků v exekucích, ve ztrátě schopnosti závazky splácet, a v insolvencích. Též Ústavní soud vyslovil, že to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k neplatnosti smlouvy je proto povinností soudu ve smyslu § 588 o. z. Z citované judika