25 C 3/2022-19 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s následujícím odůvodněním. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále je také„ žalobkyně“) a žalovaným došlo dne 24. 12 2005 k uzavření smlouvy o půjčce [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Vedle vrácení této částky se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 9 960 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 52 týdenních splátkách po 480 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 23. 12. 2006. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své smluvní závazky. Žalovaný na pohledávku uhradil celkem částku 11 960 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 s účinností ke dni 5. 1. 2021 postoupil původní věřitel pohledávku na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předloženými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 24. 12. 2005, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto půjčku vrátit, a to včetně sjednaného poplatku ve výši 9 960 Kč. Žalovaný se zavázal půjčku splatit v 52 týdenních splátkách ve výši 480 Kč RPSN smlouvy činila dle všeobecných obchodních podmínek žalobkyně 199,4 %. Žalovaný uhradil žalobkyni částku 11 960 Kč. Předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, což potvrzují i doklady o odeslání ze dne 1. 2. 2021 a ze dne 12. 11. 2021 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 byla pohledávka postoupena společností [právnická osoba], [IČO], na žalobkyni. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, rozhodoval soud o právech a povinnostech z porušené smlouvy za použití právních předpisů účinných v době do 31. 12. 2013. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku přenechává smlouvou o půjčce věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Soud se dále zabýval platností smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 24. 12. 2005 zejména z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., (dále jen obč. z.) s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b. úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v prosinci 2005, tedy v době uzavření smlouvy o půjčce, činily v průměru 12,52 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o půjčce, ve které byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 199,4 %, tvoří takto sjednaná RPSN zhruba šestnácti násobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o půjčce týkající se poplatku ve výši 9 960 Kč je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. z. absolutně neplatné. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru způsobuje neplatnost celé smlouvy o půjčce či nikoli. Dle § 41 obč. z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 došel tento soud k závěru, že v případě smlouvy o půjčce lze ujednání o výši úroků považovat za oddělitelné a nezpůsobující neplatnost celé smlouvy o půjčce pouze tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu smlouvy nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) bylo předmětem podnikání právního předchůdce žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročnou půjčku. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o půjčce nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o půjčce [číslo] uzavřená dne 24. 12. 2005 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je neplatná jako celek. Dle § 451 obč. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatného právního úkonu finanční částku ve výši 15 000 Kč, má žalovaný povinnost tuto částku jako bezdůvodné obohacení vrátit. Pokud pak žalovaná vrátila žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci částku ve výši 11 960 Kč, zbývá uhradit pouze částku 3 040 Kč. Na základě výše uvedeného soud podané žalobě vyhověl v rozsahu částky 3 040 Kč, včetně úroku z prodlení dle ust. § 1970 o. z., jehož výše byla shledána v souladu s nařízením vlády č. 180/2013 Sb. Den počátku běhu úroku byl stanoven dle § 573 o. z., tedy dle domněnky doby dojití (počítáno od první upomínky 1. 2. 2021), kdy se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to z důvodu jen částečného úspěchu žalobkyně ve věci.