1 C 31/2023 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 718 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 23 718 Kč od 22. 1. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a částku 6 319 Kč. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 22. 12. 2021 mezi žalobkyní a žalovaným. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 22. 12. 2021 soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku na účet č. [bankovní účet] ve výši 17 900 Kč a žalovaný se zavázal tuto zápůjčku vrátit. Zápůjčka měla být žalobkyni splacena do 21. 1. 2022. Žalovaný však neplnil své povinnosti řádně, když na uvedenou pohledávku žalobkyně neuhradil ničeho. Žalobkyně též požadovala po žalovaném částku 6 319 Kč představující smluvní pokutu a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením ve výši 2 500 Kč. 5. Z tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný na základě uzavřené smlouvy do dnešního dne neuhradil žádnou částku. S ohledem na skutečnost, že toto žalovaný žádným způsobem nerozporoval, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou. 6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Soud se dále zabýval samotnou platností uzavřené smlouvy o zápůjčce. Ze smlouvy o zápůjčce vyplynulo, že žalobkyně poskytla zápůjčku prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaný vyplnil na webové stránce žalobce formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Žalovaný zaškrtl řádek s textem:„ Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním“. Tím žalovaný zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobkyně. Smlouva o zápůjčce však byla podepsána pouze PIN kódem, které žalobkyně zasílá na uvedené telefonní číslo. Žalobkyně ve své žalobě tvrdila, že se tak jedná o elektronický podpis, s čímž se však soud nemůže ztotožnit, neboť nesplňuje požadavky uvedené v § 7 zákona č. 297/2016 Sb., zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. S ohledem na tuto skutečnost nelze na smlouvu o zápůjčce hledět jako na řádně uzavřenou, neboť ji žalovaný řádně dle stanovených norem nepodepsal a smlouva je tak neplatná. 8. Soud se dále zabýval platností uzavřené smlouvy o zápůjčce z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27. 2. 2007 pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy. 9. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statis data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v prosinci 2021, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru, činily v průměru 7,91 %. Jestliže pak byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva o úvěru, ve které byla sjednána roční procentní sazba 2 969 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o úvěru týkající se ostatního než-li jistiny je pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné. 10. Soud se dále zabýval tím, zda neplatnost ujednání o poplatku způsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru či nikoli. Dle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě má soud za prokázané, že poskytování zápůjček (spotřebitelských úvěrů) je předmětem podnikání žalobkyně. Tato společnost tedy bezpochyby neměla zájem poskytnout žalovanému bezúročný úvěr. Podmínkou uzavření smlouvy o úvěru ze strany žalobkyně byla naopak skutečnost, že žalovaný přistoupí na výši úroku včetně poplatků. Pokud by pak v rámci uzavírané smlouvy o úvěru nebyl sjednán poplatek za uzavření smlouvy případně ujednáno jiné finanční protiplnění za poskytnutí finanční hotovosti, k uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným by vůbec nedošlo. S ohledem na tyto skutečnosti došel soud k závěru, že smlouva o zápůjčce uzavřená dne 22. 12. 2021 mezi žalobkyní a žalovaným je i z tohoto hlediska neplatná jako celek. 11. Protože soud smlouvu shledává absolutně neplatnou, uložil žalovanému, z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 2991 a následující o. z., zaplatit dlužnou částku představovanou poskytnutými (a dosud nevrácenými) finančními prostředky ve výši 17 900 Kč, které se dostaly do majetkové sféry žalovaného (a o které byla žalobkyně ochuzena). Zároveň soud žalobkyni přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucí z této částky od 22. 1. 2022 (den následující po splatnosti zápůjčky) do zaplacení v souladu s ustanovením § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit náklady spojené s uplatněním pohledávky a smluvní pokutu. Tato povinnost totiž nemůže platně vzniknout bez existence samotné smlouvy o zápůjčce. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 570,38 Kč, přičemž tato částka představuje 19 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,5 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 202 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 037 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Povinnost úhrady nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně byla stanovena dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.