2 C 140/2023-36 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 088,13 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel prostřednictvím webové stránky [webová adresa] dne 5. 8. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 5 300 Kč, který se žalovaný zavázal splatit nejpozději do 19. 10. 2019 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 788,13 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne 5. 8. 2019 zasláním peněžních prostředků na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný však úvěr ve lhůtě splatnosti ani po následných upomínkách nevrátil. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, přestože mu žaloba spolu s výzvou k vyjádření byla doručena do vlastních rukou na adresu [adresa žalovaného], kde si poštovní zásilku osobně převzal. 3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Výzva byla žalovanému doručena dne 19. 5. 2023 do vlastních rukou. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl, aniž by nařizoval jednání. 4. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 3. 2021, bylo zjištěno, že původní věřitel, společnost [právnická osoba], postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne 3. 4. 2021, který byl dle podacího lístku žalovanému zaslán téhož dne. 5. Z žalobkyní přeložených důkazů soud zjistil následující skutečnosti. Dle smlouvy o úvěru číslo [anonymizováno] žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], uzavřel dne 19. 9. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna poskytnout žalovanému úvěr ve výši 5 300 Kč formou refinancování půjčky, a to dne 20. 9. 2019 na 29 dní. Konkrétně se jednalo o refinancování úvěrové smlouvy ze dne 14. 8. 2019 č. [anonymizováno], a to tak, že pohledávka žalovaného na vyplacení úvěru ve výši 5 300 Kč byla započtena na pohledávku právní předchůdkyně žalobkyně na úhradu totožné částky z titulu smlouvy o úvěru ze dne 14. 8. 2019. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit nejpozději do 19. 10. 2019 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 788,13 Kč, resp. 2 210,63 Kč po slevě v případě, že by žalovaný plnil své povinnosti plynoucí ze smlouvy řádně a včas. [ulice] zápůjční úroková sazba byla ujednána ve výši 40 % p.a. a RPSN činilo 10 536,30 %. Z Potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady, vystaveného [právnická osoba], soud zjistil, že z účtu společnosti [právnická osoba], byla dne 5. 8. 2019 provedena platba ve výši 5 300 Kč na účet č. [bankovní účet]. Ze sdělení společnosti [právnická osoba], ze dne 20. 9. 2022 bylo zjištěno, že majitelem účtu č. [bankovní účet] byl žalovaný. Dne 3. 4. 2021 byla žalovanému právním zástupcem žalobkyně zaslána výzva k úhradě před podáním žaloby se stanovením třídenní lhůty k plnění. 6. Z veřejně dostupné databáze na webových stránkách České národní banky (dále jen„ ČNB“), databáze časových řad ARAD, tabulky B1 .1.2, soud zjistil, že úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu s fixací do 1 roku činila v září 2019, tj. v době uzavření smlouvy, průměrně 9,41 % ročně. 7. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, nebo dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 8. Po zhodnocení provedených důkazů soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru uzavřená ve smyslu § 2395 o. z. mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Ve smlouvě byl mezi stranami ujednán úrok ve výši 40 % ročně a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 788,13 Kč, resp. 2 210,63 Kč po slevě v případě, že by žalovaný plnil své povinnosti plynoucí ze smlouvy řádně a včas. Ačkoli sjednaný poplatek jistě do určité míry slouží k pokrytí nákladů poskytovatele úvěru, vznikajících v souvislosti s jeho poskytnutím, je zřejmé, že vzhledem k jeho výši při srovnání s výší úvěrované částky, je funkcí tohoto poplatku zároveň dosažení zisku poskytovatele úvěru. Přestože předmětem úvěrové smlouvy bylo poskytnutí velice krátkodobého úvěru, který běžně není standardními bankovními subjekty poskytován, nelze ani v tomto případě odhlédnout od skutečnosti, že poplatek za poskytnutí úvěru, který ve své podstatě plní funkci úroku, dokonce převyšuje samotnou výši poskytnuté jistiny úvěru. Podle statistických údajů České národní banky však v době uzavření smlouvy činily průměrné úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu s fixací do 1 roku průměrně 9,41 % ročně. Ve světle výše citované judikatury by patrně bylo možné akceptovat trojnásobný úrok, což by odpovídalo úroku ve výši 28,83 % ročně. V daném případě však bylo sjednáno RPSN ve výši 10 536,30 % a přestože RPSN není totéž, co úrok, je naprosto zřejmé, že sjednaný poplatek za poskytnutí úvěru na dobu jednoho měsíce ve výši převyšující samotnou jistinu, je zcela jistě vyšší než ve světle shora citované judikatury přípustný trojnásobek běžného ročního úroku poskytovaného bankami v rozhodném období. Za těchto okolností je nutno podle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z. na ujednání o poplatku pohlížet jako na absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z., když v daném případě částka, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit, dosahuje více než 109,21 % úvěrované částky. Soud se dále zabýval tím, zda neplatné ujednání o poplatku lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru, avšak dospěl k závěru, že nikoli, neboť poskytování úvěru je předmětem podnikání právní předchůdkyně žalobkyně, pročež by bez ujednání o poplatku představujícím zisk právní předchůdkyně žalobkyně, k uzavření smlouvy nedošlo. 9. Vzhledem ke skutečnosti, že bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 300 Kč na základě neplatné smlouvy o úvěru, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., které je žalovaný podle § 2991 odst. 2 o. z. povinen vrátit. Protože žalovaný dosud žádnou částku neuhradil, uložil mu soud ve výroku I. tohoto rozsudku povinnost zaplatit žalobkyni nesplacenou jistinu ve výši 5 300 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a to počínaje dnem 11. 4. 2021. Jelikož je vydání bezdůvodného obohacení splatné na výzvu, mohl soud žalobkyni přiznat nárok na zaplacení úroku z prodlení ode dne 11. 4. 2021, jelikož z výzvy k úhradě dluhu ze dne 3. 4. 2021 vyplývá, že byla žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky z dané smlouvy o úvěru ve lhůtě 3 dnů. V souladu s § 573 o. z. mohla být výzva žalovanému doučena nejdříve po uplynutí tří pracovních dnů po jejím odeslání, tj. 7. 4. 2021. Od 7. 4. 2021 tedy běžela ve výzvě stanovená třídenní lhůta k plnění, která uplynula 10. 4. 2021, a tedy teprve k 11. 4. 201 se