2 C 2/2023-15 — Okresní soud Plzeň-jih

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 400 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 363,09 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 3 400 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 18. 11. 2019 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 1 155 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 100 Kč vrátit ve 45 pravidelných týdenních splátkách po 263 Kč. Splatnost první splátky připadala na 25. 11. 2019 a splatnost poslední splátky na 28. 9. 2020. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas neuhradil a uhradil celkem pouze částku 3 600 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 uzavřenou mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Poté již žalovaný žádnou částku neuhradil. Žalobkyně po žalovaném požaduje pouze zaplacení částky 3 400 Kč představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného nevrácením poskytnutých peněžních prostředků, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Výzva byla žalovanému doručena do datové schránky dne 9. 1. 2023. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání vyjádřila souhlas již v žalobě a žalovaný na shora uvedenou výzvu nereagoval, soud věc v souladu s § 115a o.s.ř. rozhodl, aniž by nařizoval jednání. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, bylo zjištěno, že původní věřitel, společnost [právnická osoba], postoupil předmětnou pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni, a to v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne 3. 2. 2022, který byl dle podacího lístku žalovanému zaslán dne 4. 2. 2022. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 18. 11. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru v hotovosti [číslo] na jejímž základě byla žalovanému v den uzavření smlouvy poskytnuta částka 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s navýšením o částku 4 835 Kč, která se skládá z úroku ve výši 1 155 Kč, administrativního poplatku ve výši 1 400 Kč, odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 100 Kč a poplatku za pojištění ve výši 180 Kč, neboť žalovaný si ve smlouvě zvolil i poskytnutí pojištění [název produktu] [anonymizováno]. Celkovou částku ve výši 11 835 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 45 pravidelných týdenních splátkách po 263 Kč. V návaznosti na dobu splácení poskytnutých peněžních prostředků činí úrok 35,53 % ročně a RPSN činí 269,28 %. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ještě předžalobní výzvou ze dne 14. 4. 2022, která byla žalovanému dle podacího lístku odeslána dne 19. 4. 2022. Z veřejně dostupné databáze na webových stránkách České národní banky (dále jen„ ČNB“), databáze časových řad ARAD, tabulky B1 .1.2, soud zjistil, že úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu s fixací do 1 roku činila v listopadu 2019, tj. v době uzavření smlouvy, průměrně 11,25 % ročně. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 243/2015, nebo dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ Po zhodnocení provedených důkazů soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně dne 18. 11. 2019 je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Ve smlouvě je sice stanoveno, že úrok činí 35,53 % ročně a byl sjednán v celkové výši 1 155 Kč, avšak zároveň si strany ujednaly poplatek za administrativní činnost ve výši 1 400 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 100 Kč. Soud v případě obou zmíněných poplatků dospěl k závěru, že se nejedná o poplatky odpovídající reálně poskytnutým službám, ale že jejich účelem je navýšit odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Ve své podstatě tak lze i tyto poplatky považovat za cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. Při této úvaze pak činí celková částka, kterou se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit za poskytnutí úvěru, 4 655 Kč, což odpovídá 53,79 % ročně z poskytnuté částky. Podle statistických údajů České národní banky však v době uzavření smlouvy činily průměrné úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR na spotřebu s fixací do 1 roku průměrně 11,25 % ročně. Ve světle výše citované judikatury by patrně bylo možné akceptovat trojnásobný úrok, což by odpovídalo úroku ve výši 33,75 % ročně. Pokud však v daném případě činí RPSN 269,28 % a odměna za poskytnutí úvěru (sjednaný úrok včetně dalších poplatků) činí 53,79 % ročně, je patrné, že částka, kterou měl žalovaný za poskytnutí úvěru zaplatit, dosahuje téměř pětinásobku běžného úroku sjednaného pro úvěry v daném období. Za těchto okolností je nutno podle § 580 odst. 1 o.z. ve spojení s § 588 o.z. na ujednání o úroku, poplatku za administrativní činnost a odměně za hotovostní inkaso splátek pohlížet jako na absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o.z., neboť těmito ujednáními smlouva obchází zákon, když stanovením dalších poplatků vedle úroku směřuje k navýšení odměny za poskytnutý úvěr. V daném případě částka, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně v souvislosti s poskytnutím úvěru zaplatit, dosahuje téměř dvou třetin úvěrované částky. Soud se dále zabýval tím, zda neplatná ujednání o úroku a dalších poplatcích lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Ujednání o úroku je esenciální náležitostí smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 o.z., bez níž by k uzavření smlouvy nedošlo, a proto v daném případě nelze aplikovat § 576 o.z. a výše uvedená neplatná ujednání způsobují absolutní neplatnost celé smlouvy. Vzhledem ke skutečnosti, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč na základě neplatné úvěrové smlouvy, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 o.z., které je žalovaný podle § 2991 odst. 2 o.z. povinen vrátit. Protože žalovaný z poskytnutých peněžních prostředků dosud vrátil pouze částku 3 600 Kč, soud žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni zbývající část nesplacené jistiny ve výši 3 400 Kč. Přestože soud uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru shledal absolutně neplatnou, musel si žalovaný být vědom toho, že je povinen poskytnuté peněžní prostředky vrátit do 45 týdnů od jejich poskytnutí, a nebylo tak třeba k vyvolání splatnosti poskytnutého bezdůvodného obohacení činit další výzvu, když žalovaný musel být srozuměn s tím, že se ke dni 29. 9. 2020 nachází již v prodlení s úhradou dluhu. Soud proto dále uložil žalovanému povinnost uhradit zákonný úrok z prodlení z částky 3 400 Kč podle § 1970 o.z. ve spojení s § 1 a 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to v kapitalizované podobě za období od 29. 9. 2020 do data posto