2 C 80/2023-37 — Okresní soud Plzeň-jih

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 33 885,96 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne 31. 10. 2016 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o revolvingovém úvěru. Žalovaná na základě smlouvy čerpala postupně částky 8 000 Kč, 2 000 Kč, 5 000 Kč, 5 000 Kč, 10 000 Kč, 3 000 Kč, 2 000 Kč, 5 000 Kč, 5 000 Kč, 2 000 Kč, 32 141,77 Kč, 11 000 Kč, 11 000 Kč, 6 000 Kč a 10 744 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 byla pohledávka za žalovanou ve výši 58 885,96 Kč postoupena na žalobkyni. Tato pohledávka sestává z jistiny ve výši 52 801,95 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč a z úroku za období čerpání úvěru ve výši 5 834,11 Kč. Před podáním žaloby pak žalovaná na účet žalobkyně uhradila částku 25 000 Kč, pročež žalobkyně po žalované nyní požaduje zaplacení již pouze částky 33 885,96 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení. 2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Výzva byla žalované doručena dne 13. 4. 2023 na základě tzv. fikce doručení v souladu s § 45 a násl. o. s. ř. na adresu trvalého bydliště uvedenou v centrální evidenci obyvatel. Vzhledem k tomu, že žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná na shora uvedenou výzvu nereagovala, soud věc v souladu s § 115a o.s.ř. rozhodl, aniž by nařizoval jednání. 3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 4. Žalobkyně prokázala, že je aktivně legitimována k podání žaloby, když ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 bylo zjištěno, že původní věřitel, spol. [právnická osoba], v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) postoupil pohledávku vymáhanou touto žalobou žalobkyni. Dopisem ze dne 13. 5. 2022 žalobkyně žalované oznámila, že došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. 5. Z rámcové smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 31. 10. 2016 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], vyplynulo, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč, s tím že maximální úvěrový rámec činí 35 000 Kč. Výpůjční úroková sazba byla ujednána ve výši 0,2833 % denně, výše RPSN činila 230,2 % ročně a poplatek za čerpání úvěru činil 900 Kč Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnutý úvěr splácet v měsíčních splátkách splatných vždy k 30. dni v měsíci počínaje 30. 11. 2016, přičemž výše splátky měla činit alespoň 12,5 % z aktuální výše úvěru nebo alespoň 1 000 Kč, podle toho, která částka je vyšší. Splátka se skládala vždy z platby na jistinu, platby úroku a poplatku za čerpání, eventuálně i smluvní pokuty a úroku z prodlení. Pro případ prodlení žalované s úhradou sjednané splátky si strany dohodly smluvní pokutu ve výši 10 % z dlužné částky za každý týden prodlení s tím, že výše smluvní pokuty činí vždy nejméně 250 Kč Tyto základní informace týkající se případně uzavřené úvěrové smlouvy byly obsaženy také ve formuláři s označením Standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru. Z bodu 3 Standardních Podmínek Smlouvy o Úvěru vztahujících se na zákazníky s pobytem v České republice bylo zjištěno, že smlouva byla uzavírána elektronicky prostřednictvím webových stránek procesem popsaným v dané části tohoto dokumentu. Z dokumentu„ [jméno] application info“, loan number [číslo], bylo zjištěno, že žalovaná dne 25. 8. 2021 požádala o poskytnutí úvěru ve výši 10 744 Kč. Tato částka jí dle Potvrzení o provedené platbě, vystaveného dne 25. 8. 2021, byla pod variabilním symbolem [číslo] vyplacena téhož dne na sdělený účet č. [bankovní účet] z účtu společnosti [právnická osoba] vedeného u platební brány ThePay. Z dalších potvrzení o provedených platbách z účtu společnosti [právnická osoba] vedeného u platební brány ThePay vyplynulo, že žalované byly na tentýž účet pod týmž variabilním symbolem postupně vyplaceny také následující částky – 8 000 Kč dne 31. 10. 2016, 2 000 Kč dne 29. 12. 2016, 5 000 Kč dne 30. 10. 2017, 5 000 Kč dne 7. 2. 2018, 10 000 Kč dne 26. 7. 2018, 3 000 Kč dne 5. 10. 2018, 2 000 Kč dne 5. 11. 2018, 5 000 Kč dne 29. 1. 2019, 5 000 Kč dne 24. 5. 2019, 2 000 Kč dne 31. 5. 2019, 32 141,77 Kč dne 3. 2. 2020, 11 000 Kč dne 27. 11. 2020, 11 000 Kč dne 21. 1. 2021 a 6 000 Kč dne 28. 4. 2021. Z dokumentu tvořeného tabulkou obsahující záznamy o fakturách, výběrech a úhradách bylo zjištěno, že celkem 15 výběry realizovanými v období od 31. 10. 2016 do 25. 8. 2021 o výších odpovídajících potvrzením o provedení plateb z účtu právní předchůdkyně žalobkyně ve prospěch žalované, čerpala žalovaná celkem částku 117 885,77 Kč. Dále z téhož dokumentu vyplynulo, že žalovaná na úhradu čerpání úvěru uhradila postupně celkem částku 231 031 Kč. Z listiny označené„ Platební informace“ soud zjistil, že ke dni 22. 3. 2022 činí zůstatek po poslední platbě 52 801,95 Kč, náhrada účelně vynaložených nákladů 250 Kč a úroky za období čerpání 5 834,01 Kč, celkem 58 885,96 Kč. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ref. [číslo] ze dne 13. 5. 2022 a podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaná byla dne 13. 5. 2022 vyzvána k úhradě dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. CLS-CZ [číslo], uzavřené dne 31. 10. 2016 se společností [právnická osoba] Celkem byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 72 533,96 Kč skládající se z neuhrazené jistiny ve výši 58 885,96 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 13 648 Kč. 6. Podle statistických údajů veřejně dostupných v databázi na webových stránkách České národní banky (dále jen„ ČNB“), činila v době uzavření smlouvy, tedy v říjnu 2016, úroková sazba korunových úvěrů poskytovaných domácnostem v ČR v podobě kontokorentů a revolvingových úvěrů, průměrně 13,42 % ročně. 7. Dle nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 457/10 výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením občanského zákoníku, ale především s článkem 36 Listiny. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005, nebo dále sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyplývá, že„ Při sjednání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejbližším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když lze připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytnutých peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem míry úrokové sazby peněžních ústavů. Nelze však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem.“ 8. Po právním zhodnocení shora zjištěných skutečností soud dospěl k závěru, že ačkoli žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně dne 31. 10. 2016 jednaly v úmyslu uzavřít úvěrovou smlouvu ve smyslu § 2935 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouva platně uzavřena nebyla. Zmíněnou úvěrovou smlouvu soud shledal podle § 580 o. z. ve spojení s § 2 odst. 3 o. z. z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy absolutně neplatnou, přičemž k této neplatnosti přihlédl podle § 588 o. z. i bez návrhu. Strany si ve smlouvě ujednaly úrok ve výši 0,2833 % denně, což odpovídá úroku 103,40 % ročně, přestože obvyklá úroková sazba u tohoto typu úvěrů v době uzavírání smlouvy činila pouze 13,42 % ročně. Ujednaná úroková sazba tak více než sedmkrát převyšuje obvyklou úrokovou sazbu poskytovanou bankami v rozhodném období pro tento typ úvěrových smluv, a proto ve světle shora citované judikatury Nejvyššího soudu nemůže obstát, když by bylo možné akceptovat trojnásobek obvyklých úvěrových sazeb, ale jistě ne sedminásobek. Ujednání o úroku je proto třeba považovat za absolutně neplatné. Soud se zabýval rovněž možností, zda neplatné ujednání o úroku lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, avšak dospěl k závěru, že ujednání o úroku je esenciální součástí úvěrové smlouvy ve smyslu § 2395 o. z., bez níž by úvěrující úvěrovanému jistě úvěr neposkytl s přihlédnutím ke skutečnosti, že smyslem úvěrové smlouvy je pro úvěrujícího generování zisku. Za této situace proto nelze aplikovat § 576 o. z. a výše uvedené neplatné ujednání o úroku od smlouvy oddělit, ale