Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 11,50 % ročně a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši , částka, . Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplněné povinnosti vyplývající ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne , datum, mezi žalobkyní a žalovaným.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému zápůjčku ve výši , částka, na účet č. , č. účtu, , který je a byl ke dni uzavřené smlouvy o zápůjčce dle sdělení , právnická osoba, . ze dne , datum, prokazatelně účtem žalovaného a žalovaný se zavázal tuto zápůjčku vrátit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výš , částka, . Zápůjčka i poplatek měly být žalobkyni splaceny do , datum, . Žalobkyně též požadovala po žalovaném částku , částka, představující účelně vynaložené náklady v souvislosti s jeho prodlením. , právnická osoba, žalobkyně požadovala úhradu smluvní pokuty dle čl. 2.3 smlouvy o zápůjčce ve výši 0,10 % denně z dlužné částky , částka, , a to od , datum, do , datum, v částce , částka, . RPSN činila dle odst. 1.8 smlouvy 0 %. Z tvrzení žalobkyně je dále zřejmé, že žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. S ohledem na skutečnost, že toto žalovaný žádným způsobem nerozporoval, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou.5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Na smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovaným se dále jako na vztah spotřebitelský aplikují ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru neplatná absolutně.8. Podle § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podle § 562 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.10. Z tvrzení žalobkyně a z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně ověřovala příjmy a výdaje žalovaného, neboť stran příjmů doklady uvedené v žádosti o úvěr, jejichž pomocí měla být úvěruschopnost žalovaného ověřena, předloženy přes výzvu soudu nebyly a výdaje žalovaného nebyly ověřovány vůbec. Ve smlouvě je pouze konstatováno, že si žalobkyně od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Skutečnosti, že takto však bylo žalobkyní učiněno, nebyly doloženy a nebylo ani uvedeno, o jaké „databáze“ by se mělo jednat. Žalobkyně ve svém sdělení na výzvu soudu dne , datum, uvedla, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení a byla si vědoma toho, že tato skutečnost zřejmě povede k tomu, že je smlouva z hlediska této skutečnosti neplatná. Soud tedy dospěl k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla žalobkyní před poskytnutím finančních prostředků řádně zkoumána a proto nemohl ani dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou.11. Pouze pro úplnost soud podotýká, že uzavřenou smlouvu by posoudil i jako absolutně neplatnou z hlediska požadavku na její podpis v elektronické podobě, neboť smlouva, o níž žalobkyně tvrdí, že byla uzavřena písemně dle názoru soudu nesplnila podmínky ohledně elektronického podpisu, neboť nebyly splněny požadavky uvedené v § 7 zákona č. 297/2016 Sb., zákon o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, když úvěr byl poskytnut na základě vyplněného formuláře na stránkách žalobkyně, a to www., Anonymizováno, .cz a podpis žalovaného byl nahrazen podpisovým ověřujícím PIN kódem, který byl žalovanému zaslán na jeho mobilní telefon. V případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky pak odkazuje § 561 odst. 1 věta třetí o. z. na jiný právní předpis, který stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 297/2016 Sb. o elektronickém podpisu, účinný od , datum, , který v návaznosti na přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce účinné od , datum, (dále jen „eIDAS“), upravuje v závislosti na druhu právního jednání a podepisujícího subjektu požadavky na podepisování elektronických dokumentů. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. V průběhu procesu uzavření tvrzené úvěrové smlouvy nebyl obsažen žádný úkon žalovaného, jenž by bylo možné označit za uznávaný elektronický podpis. Žalobkyně tedy dostatečně neosvědčila, že podpis žalovaného ve smlouvě o zápůjčce je jednoznačně spojen s podepisující osobou tedy s žalovaným, resp. ani neprokázala, že žalovaný uzavřel smlouvu v tomto znění, v jakém žalobkyně smlouvu soudu předložila. Smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. sice písemnou formu nevyžaduje, neboť požadavek na její formu vznesený v § 104 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, účinném od , datum, nesplnění této povinnosti nesankcionuje neplatností, nicméně v předmětné věci však žalobkyně tvrdila, že smlouva uzavřena písemně byla a v tomto případě by pak musela být žalovaným podepsána. To však v řízení prokázáno nebylo. S ohledem na tuto skutečnost nelze ani z tohoto hlediska na smlouvu o úvěru hledět jako na řádně uzavřenou, neboť ji žalovaný řádně dle stanovených norem nepodepsal a smlouva je tak neplatná.12. Soud se dále pro úplnost zabýval platností uzavřené smlouvy o zápůjčce z hlediska jejího souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 o. z. s ohledem na výši sjednaných úroků. Soud v tomto směru zohlednil rozhodovací praxi vyšších soudů, a to zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, ve kterém tento soud došel k závěru, že dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je v souladu s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., dříve platného občanského zákoníku, neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, pak Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být považován za nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Byť se výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu ČR vztahuje k zákonu č. 40/1964 Sb., lze ji dle přesvědčení soudu použít i na právní vztahy vzniklé za účinnosti o. z., když smlouva o zápůjčce, ve které jsou sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je dle ustanovení § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatným právním jednáním, a to pro svůj zjevný rozpor s dobrými mravy.13. Z informací uveřejněných na internetových stránkách České národní banky/databáze časových řad ARAD/statistická data/ měnová a finanční statistika/měnová statistika/b.úrokové sazby MFI/nové obchody/úrokové sazby soud zjistil, že roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v dubnu 2025, tedy v době uzavření smlouvy o zápůjčce, činily v průměru 8,15 %. Dle smlouvy činila RPSN 0 %, avšak dle zjištěných parametrů, když byl úvěr poskytnut ve výši , částka, spolu s poplatkem ve výši , částka, , které byl žalovaný povinen uhradit ve třech splátkách po , částka, , činila dle výpočtu soudu RPSN 1 790,51 %. Jestliže tedy byla mezi účastníky v této době uzavřena smlouva, kde byla roční procentní sazba 1 790,51 %, tvoří takto sjednaná RPSN mnohonásobek v této době obvyklé úrokové míry. V intencích výše uvedené judikatury pak došel soud k závěru, že ujednání smlouvy o zápůjčce týkající se ostatního, než-li jistiny, je i pro zjevný rozpor s dobrými mravy dle § 580 o. z. absolutně neplatné.14. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni vrátit si vzájemně poskytnutá plnění, na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, ) dle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě bezdůvodného obohacení, tak, že poskytovatel má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka;15. Soud uložil žalovanému zaplatit dlužnou částku představovanou poskytnutými (a dosud nevrácenými) finančními prostředky ve výši , částka, , které se dostaly do majetkové sféry žalovaného a o které byla žalobkyně ochuzena.16. Jelikož nebyla tvrzena ani prokázána dohoda o nové lhůtě splatnosti mezi účastníky, soud určil splatnost v tomto rozhodnutí. Protože však žalovaný zůstal v řízení pasivní, nemohl soud učinit žádná zjištění o možnostech žalovaného, vrátit jistinu, proto vycházel z výše částky, jejíž návratnost v obecné pariční lhůtě považoval za odpovídající nároku žalobkyně na úhradu nevrácené jistiny v přiměřené době. Ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Pokud totiž soud shledal absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, musel shledat neplatným i ujednání o povinnosti hradit poplatky a náklady spojené s uplatněním pohledávky. Tato povinnost totiž nemůže platně vzniknout bez existence samotné smlouvy. Protože se žalovaný nemůže dostat do prodlení dříve, není-li jiné dohody mezi dlužníkem a věřitelem, než marně uplyne lhůta k plnění určená v souladu s ust. § 87 odst. 1 větou třetí zákona o ochraně spotřebitele v soudním rozhodnutí, nemohl být žalobkyni přiznán ani nárok na zákonné úroky z prodlení.17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř, tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť s ohledem na větší neúspěch žalobkyně ve věci má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů soudního řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanému ve věci žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.