17 C 33/2020-200 — Okresní soud Plzeň-město

1. Soud prvního stupně vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a [částka] a náhradu nákladů řízení ve výši [částka], to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako leasingový pronajímatel, žalovaný jako nájemce a společnost [právnická osoba] (dále [příjmení]) jako vedlejší účastník uzavřeli dne [datum] rámcovou dohodu o leasingové spolupráci, na základě které [příjmení] zajišťovala na účet žalobkyně pro žalovaného služby související se současně jimi uzavřenou smlouvou o operativním leasingu, v níž žalobkyně poskytla žalovanému do užívání na dobu 48 měsíců, tj. do [datum], vozidlo Škoda Octavia Lim. III. Elegance 2.0 TDI (dále vozidlo) oproti jeho povinnosti platit leasingové splátky ve výši [částka] včetně DPH měsíčně. Povinností žalovaného bylo provádět údržbu vozidla v autorizovaných servisech určených [příjmení] a vozidlo vrátit do [datum] do sídla [příjmení]. [příjmení] tím převzala práva a povinnosti leasingového pronajímatele a po vrácení vozidla měla zkontrolovat jeho stav a při neshodě se žalovaným měla určit znalce, který by rozhodl, zda poškození odpovídá průměrnému opotřebení vzhledem ke stáří vozidla a počtu najetých kilometrů. Žalovaný vrátil vozidlo [datum] na výzvu žalobkyně v Porsche [obec] [část obce], poté žalobkyně nechala posoudit jeho nadměrné opotřebení [právnická osoba] a. s., která je ocenila na [částka]. Fakturou [číslo] z [datum] žalobkyně vyúčtovala žalovanému [částka], zahrnující jak [částka], tak [částka] za 30 dní užívání vozidla po ukončení smlouvy, se splatností [datum]. 2. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně na zaplacení [částka] podle § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinného od 1. 1. 2014 s tím, že ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo až za jeho účinnosti, a je proto irelevantní, že právní vztah mezi účastníky z jejich podnikatelské činnosti vznikl ještě za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. (ObchZ) účinného do 31. 12. 2013. Po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaný od [datum] až do [datum] vozidlo užíval, aniž jej k tomu cokoli opravňovalo, čímž se mu dostalo plnění, které je povinen žalobkyni nahradit. Nic na tom nemění, že se žalovaný snažil před ukončením smlouvy vozidlo odkoupit tak, že nejdříve jednal s [příjmení], která na jeho dotaz z [datum] slíbila prodej za [částka] včetně DPH. Poté, co žalobkyně dopisem z [datum] všechny leasingové nájemce informovala a ukončení její spolupráce s [příjmení] s tím, že služby jim bude poskytovat pod obchodní značkou Volkswagen Financial Services (což plyne z dopisu žalobkyně z [datum]), žalovaný se na ni obrátil s žádostí o koupi [datum]. Když mu ale žalobkyně [datum] sdělila, že vozidlo prodá za [částka] včetně DPH, požádal ji o sdělení, kdy a kam má vozidlo přistavit. Doba prodlení s vrácením vozidla po ukončení leasingové smlouvy jde podle soudu prvního stupně k tíži žalovaného, neboť to byl on, kdo porušil smluvní povinnosti vrátit vozidlo včas a jako podnikatel, u něhož lze očekávat jistou míru profesionality a obezřetnosti, musel si být vědom, že od srpna 2017 užívá vozidlo bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně obohacuje. Za nadbytečný soud prvního stupně v té souvislosti považoval provádět důkaz výslechem svědka [příjmení] - ředitele [příjmení], který měl žalovanému potvrdit, že s ním jednal o koupi vozidla. Vztahy mezi stranami byly upraveny písemně bez možnosti jiných než písemných změn a smlouva nepamatovala na možnost odkoupení vozidla žalovaným po jejím ukončení, tím spíše, že by jej měl koupit od [příjmení]. Navíc v době, kdy jednal o koupi se žalobkyní, už smlouva nebyla účinná. Žalobkyní stanovená doba 7 dnů k vrácení vozidla je v souladu se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 ObchZ a to, že žalovaný měl vozidlo vrátit v sídle Porsche [část obce], není v rozporu se smlouvou, neboť v sídle [příjmení] se tak už stát nemohlo. Stejně tak požadovaná částka [částka] odpovídající jedné měsíční leasingové splátce je podle soudu prvního stupně oprávněná a za situace, že se vztahuje k období bezprostředně navazujícímu po ukončení smluvního vztahu, bylo k ní možno dospět úvahou podle § 136 o. s. ř. a nehospodárné by bylo provádět k tomu další dokazování. Kromě toho žalovaný neprotestoval proti výši, ale popíral právo žalobkyně na úplatu za užívání vozidla po skončení smlouvy. 3. Soud prvního stupně odmítl námitku žalovaného zpochybňujícího vlastnictví vozidla žalobkyní a související s absencí její aktivní legitimace v řízení. Za stěžejní dokument v tomto směru označil smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a [příjmení] o odkupu vozidla za [částka] bez DHP, kterou však měla [příjmení] žalobkyni zaplatit až po řádném ukončení leasingové smlouvy, ne však dříve, než vozidlo buď od žalovaného, nebo od žalobkyně převezme. Protože k tomu nedošlo, [příjmení] se vlastníkem vozidla nestala. [příjmení] závěr pak plyne z registru vozidel Magistrátu města Plzně, podle kterého v době od [datum] do [datum] vlastnila vozidlo žalobkyně a od té doby je jako jeho vlastník evidován [právnická osoba] 4. Nárok žalobkyně na náhradu škody soud prvního stupně posoudil podle § 2910 o. z., podle kterého škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Porušení smluvních povinností žalovaným shledal v tom, že poškodil vozidlo žalobkyně, čímž se snížila jeho hodnota. Tento závěr dovodil z protokolu o prohlídce vozidla z [datum] provedené [právnická osoba], Znalecká expertizní skupina, podle kterého při jeho prohlídce dne [datum] byla zjištěna poškození, a to akceptovatelná a neakceptovatelná. Mezi neakceptovatelná byl zařazen štěp na čelním skle, škrábance na předním nárazníku, deformace zadní pravé bočnice, deformace pravého prahu, vypálená díra na předním koberci, nadstandardní prvek na přístrojové desce a znečištění interiéru, a celkové náklady na jejich opravu byly vyčísleny na [částka]. Mezi akceptovatelná poškození pak bylo zařazeno poškození přední části vozidla od odletujícího kamení, nadstandardní prvek v podobě dešťového senzoru a zadní okenní fólie, jamka na levých dveřích, škrábance na zadní levé bočnici, na zadních pravých dveřích, na disku kola a na ploše karoserie. Celkové náklady na opravu byly oceněny na [částka]. Dále z protokolu plyne, že obvyklá cena vozidla je [částka] a cena, kterou lze dosáhnout přímým prodejem obchodníkovi s ojetými vozidly je [částka]. Na závěr je uvedeno, že klient nesouhlasí s veškerým neakceptovatelným poškozením. 5. Na základě tohoto důkazu soud prvního stupně uzavřel, že určení snížení ceny vozidla nezávislým znalcem bylo provedeno v souladu s čl. 16 obchodních podmínek ([příjmení]). Jako nedůvodnou odmítl námitku žalovaného, že potřebu oprav chtěl nechat posoudit ve smluvním servisu, což mu ale bylo znemožněno kvůli platební neschopnosti [příjmení]. K tomu uvedl, že žalovaný byl povinen každou škodu na vozidle jako bylo poškození skla, předního nárazníku, bočnice či prahu (nikoli ale propálení koberce, znečištění interiéru či odstranění nadstandardních prvků interiéru) nahlásit jako pojistnou událost do 2 dnů [příjmení], aby mohla být uplatněna jako pojistná událost u pojišťovny a řešena podle čl. 7 OP, a pokud to neučinil, postupoval v rozporu s čl. 4 a 4.4. OP. [příjmení] [příjmení] na konci smluvního vztahu vystupovala nestandardně, což lze dovodit už z toho, že jednala o prodeji vozidla, aniž byla jeho vlastníkem, byla by situace pro žalovaného příznivější, kdyby pojistnou událost nahlásil a [příjmení] ji neřešila. Opomenutí žalovaného nahlásit pojistnou událost jej nemůže vyvinit ani z jeho dalšího porušení smluvní povinnosti, kterým je respektování závěrů znaleckého subjektu. 6. S celkovou částkou [částka] soud prvního stupně žalobkyni přiznal podle § 1970 o. z. úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti faktury, kterou byla vyúčtována, a podle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. také paušální náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši [částka] O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni přiznal plnou náhradu. 7. Proti rozsudku se žalovaný včas odvolal a namítl nesprávná skutková zjištění soudem prvního stupně a nesprávné právní posouzení věci. Poukázal na to, že žalobkyně žádnou listinou ani jiným důkazem neprokázala své vlastnické právo k vozidlu. To, že úřední listinou bylo deklarováno, že jako vlastník vozidla byla v registru vozidel vedena od [datum] do [datum], samo o sobě vlastnické právo neprokazuje. Kromě toho soud prvního stupně nezkoumal, zda žalobkyně s ním mohla leasingovou smlouvu dne [datum] uzavřít, když v té době nebyla vlastníkem a ani provozovatelem vozidla, a on tak jí byl uveden v omyl. Závěry soudu prvního stupně dovozované ze smlouvy o leasingu a rámcové dohody jsou proto neudržitelné. I v opačném případě, tedy pokud by bylo prokázáno, že žalobkyně jako