13 C 127/2016-655 — Okresní soud Plzeň-město

1. Napadeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu bolestného ve výši 110 450 Kč, náhradu ztížení společenského uplatnění ve výši 288 490 Kč s příslušenstvím, částku 12 295,55 EUR sestávající z náhrady hotových výdajů v částce 1 512 EUR a 2 320 EUR a dále z náhrady za ztrátu na výdělku žalobkyně po dobu pracovní neschopnosti v částce 8 463,55 Kč, to vše se zákonným úrokem z prodlení, a dále náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 17 384 Kč (výrok I). Současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 312 836,98 Kč (výrok II), na náhradě státem zálohovaných nákladů řízení částku 2 433,50 Kč (výrok III) a soudní poplatek ve výši 35 624 Kč (výrok [příjmení]). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky došlo dne [datum] na sjezdovce lyžařského areálu [obec] ke vzájemnému střetu, při němž žalobkyně utrpěla tříštivou zlomeninu pravé stehenní kosti, s níž byla transportována německou záchrannou službou do nemocnice v [anonymizováno], operována a hospitalizována. Žalobkyně tvrdila, že nehodu na sjezdovce zavinil žalovaný a svou žalobou po něm uplatňovala náhradu imateriální újmy i věcné škody v rozsahu výše specifikovaných dílčích nároků. Mezitímním rozsudkem z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], soud prvního stupně rozhodl, že právní základ uplatněného nároku je opodstatněný. Usnesením z [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [spisová značka], odvolací soud mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud neshledal správným postup soudu prvního stupně, pokud v otázce vlastní příčiny nehodového děje vyšel ze znaleckého posudku soudního znalce z oboru sport, odvětví sport-provozování, specializace lyžování, bezpečnost účastníků na sjezdových tratích, posuzování prováděných činností z hlediska bezpečnosti provozu v oblasti lyžování a snowboardingu, a uložil mu zadat k prokázání vlastní příčiny střetu účastníků a poranění žalobkyně znalecké posudky z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, a z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, specializace traumatologie pohybového ústrojí. 3. Po doplnění dokazování v intencích kasačního rozhodnutí odvolacího soudu o předmětné znalecké expertizy dospěl soud prvního stupně opětovně k závěru, že žalovaný zavinil nehodu, při níž žalobkyně utrpěla poškození zdraví, a napadeným rozsudkem žalobě v plném rozsahu co do důvodu i výše vyhověl. 4. K odůvodnění nároku na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 8 463,55 EUR dotčenému odvoláním žalobkyně, soud prvního stupně vyložil (bod 36 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že žalobkyně požadovala na základě potvrzení svého zaměstnavatele náhradu ušlé mzdy v částce 8 463,55 EUR (rozdíl mezi částkou 15 895,12 EUR čistého, na kterou měla za období březen až červenec nárok, a částkou 7 431,57 EUR čistého, která jí byla skutečně vyplacena). Na základě žalobkyní předložených výplatních pásek za měsíce říjen až prosinec 2014 konstatoval, že průměrný měsíční hrubý příjem žalobkyně za čtvrtletí předcházející nehodě činí 5 715,97 EUR, na její účet jí však bylo poukázáno za období únor-červenec 2015 v souhrnu o 20 931,15 EUR méně, než kolik by jí za toto období podle zjištěného průměrného měsíčního výdělku příslušelo, a proto je její nárok na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum] v uplatněné výši 8 463,55 EUR důvodný a z tohoto titulu jí uplatněnou náhradu v plném rozsahu přiznal. 5. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně v zákonné lhůtě odvoláním. Odvolání žalovaného směřovalo do výroku I rozsudku soudu prvního stupně toliko v rozsahu přiznaného nároku na náhradu ušlého výdělku za dobu pracovní neschopnosti žalobkyně ve výši 8 463,55 EUR s příslušenstvím. Ve zbývající části vymezené výrokem I nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním žalovaného dotčen. Dále žalovaný napadl odvoláním v plném rozsahu závislé výroky II, III a IV. Namítal, že žalobkyně neuvedla před soudem prvního stupně rozhodná tvrzení o průměrném výdělku, jehož dosahovala před vznikem škody, že svůj nárok na náhradu ušlého výdělku za dobu pracovní neschopnosti uplatňuje nesprávně v čistém namísto v hrubém a že nesprávně vychází z průměrného měsíčního výdělku namísto z průměrného hodinového výdělku. Má za to, že ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit, zda byl žalobkyni nárok na náhradu za ztrátu na výdělku přiznán v hrubém anebo v čistém. Dále poukazoval na to, že žalobkyně výši uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku dovozuje z porovnání svých příjmů za období dubna až července 2015, avšak soud prvního stupně vycházel z porovnání jejích příjmů za období únor až červenec 2015. Má za to, že soud prvního stupně nezohlednil plnění uplatněná po žalovaném v řízeních vedených u soudu prvního stupně pod sp. zn. 30 C 270/2018 a 31C 471/2016 (1 778,77 EUR, 542,86 EUR a 87,15 EUR). Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu dotčeném odvoláním (tj. co do částky 8 463,55 EUR s příslušenstvím) změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá. Co se týče výroku II o náhradě nákladů řízení, nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně vycházel z tarifní hodnoty sporu stanovené ve výši 423 986,52 Kč. Podle žalovaného měl soud prvního stupně při stanovení tarifní hodnoty sporu vycházet z ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/96 Sb., tj. z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Navrhoval, aby odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval ust. § 150 o.s.ř. a přihlédl k důvodům hodným zvláštního zřetele vyplývajícím ze skutečnosti, že žalovaný je teprve čerstvě zletilý, před několika měsíci ukončil střední odborné vzdělání a dosud nemá vlastní příjmy ani majetek. Ve vztahu k výrokům III a IV navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že částky stanovené těmito výroky k zaplacení žalovanému budou poměrně sníženy podle poměru úspěchu žalobkyně ve věci. 6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného polemizovala s jím uplatněnými odvolacími důvody. Poukazovala na odlišnost předpisů pro výplatu podpory v době nemoci ve [příjmení] republice Německo a v České republice. Namítala, že předložila důkazy o svém průměrném výdělku před nehodou v čistém i v hrubém a soud prvního stupně je odpovídajícím způsobem zhodnotil. Má za to, že z průměrného hodinového výdělku lze spočítat průměrný měsíční výdělek a naopak. Pokud soud prvního stupně pracoval s jednou z uvedených kategorií, není možno jeho závěr pokládat za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Ve vztahu k odvolání žalovaného do výroku o nákladech řízení nesouhlasila s aplikací ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. na daný případ, neboť předmětem řízení nebyla jen náhrada nemajetkové újmy, ale též nárok na náhradu za ztrátu na výdělku a na náhradu věcné škody. Nesouhlasila ani s návrhem žalobce na aplikaci ust. § 150 o.s.ř. Argumentovala tím, že žalovaný byl v době nehody pojištěn a pojišťovna by měla jeho odpovědnost za škodu převzít. Skutečnost, že řízení trvá již šest let a žalovaný nabyl v jeho průběhu zletilosti, nelze vykládat k tíži žalobkyně. Žalovaný prozatím s žalobkyní nezahájil žádná mimosoudní jednání o úhradě vymáhané povinnosti, touto cestou se nesnaží snížit povinnost k úhradě úroků z prodlení, což svědčí o tom, že se ve finanční tísni nenachází. Vzhledem k uvedenému navrhovala potvrzení napadeného rozhodnutí. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu dotčeném odvoláním žalovaného včetně předcházejícího řízení (ust. § 212, § 212a o.s.ř.), a aniž za podmínek ust. § 214 odst. 2 písm. d) o.s.ř. nařizoval jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. 8. Způsob zjištění výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (ust. § 2962 o.z.) vychází z rozdílu mezi příjmem dosahovaným před pracovní neschopností a plnou výší náhrady mzdy nebo platu a nemocenských dávek vyplacených poškozenému po dobu pracovní neschopnosti. Příjem ze zaměstnání dosahovaný před pracovní neschopností se pro účely výpočtu ztráty na výdělku vyjadřuje pomocí tzv. průměrného výdělku. Soud prvního stupně správně vyložil, že zrušením prováděcí vyhlášky č. 258/1995 Sb. byla ztracena v rovině občanskoprávní odpovědnosti přímá návaznost na průměrný výdělek v pracovněprávních vztazích, nicméně vzhledem k tomu, že v ust. § 351 až 362 zák. práce jsou obsažena podrobná pravidla pro jeho určení, zatímco občanský zákoník žádné takové pravidlo nemá, není při totožné povaze nároků důvodu nepoužít právě pracovněprávní úpravu. Pravidla pro výpočet průměrného výdělku jsou v ust. § 351 až 362 zák. práce zakotvena kogentně, tj. od této právní úpravy se nelze odchýlit. Průměrný výdělek se vypočte v souladu s ust. § 352, § 356 odst. 1 zák. práce jako průměrný (hrubý) hodinový výdělek, který je dán podílem celkové zúčtované hrubé mz