25 C 29/2022-25 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 12 624,78 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč od 25. 5. 2021 do zaplacení a dále částku 1 810 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované dne 20. 8. 2020 spotřebitelský úvěr. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skrze webový portál [webová adresa]. Žalovaná na webovém portálu v průběhu registrace zadala své osobní údaje, zvolila si své heslo k účtu. Po založení účtu požádala o poskytnutí úvěru, přičemž zadala výši požadovaného úvěru i splatnost a seznámila se s veškerými informacemi, které je povinen věřitel poskytnout před uzavřením smlouvy. Žalovaná odsouhlasila smluvní podmínky, vyslovila souhlas s podmínkami dokumentace, čímž došlo k uzavření smlouvy. Identita žalované byla ověřena pomocí zaslání částky 1 Kč z účtu žalované na účet žalobkyně. Žalobkyně žalované poskytla výše uvedeného dne úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu se sjednanou úrokovou sazbou ve výši 0,9 % denně z vypůjčené částky do 18. 12. 2020. Celková částka, kterou byla žalovaná povinna žalobkyni zaplatit, činila 12 700 Kč. Žalovaná uhradil dne 24. 5. 2021 částku 2 000 Kč, zbývající část ani přes výzvu žalobkyně nedoplatila. Pro případ prodlení s úhradou dlužné částky smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Protože žalovaná svoji smluvní povinnost porušila a nevrátila poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni, žalobkyně nárokovala i zaplacení smluvní pokuty, kterou vyčíslila ke dni 22. 11. 2021 částkou 1 810 Kč (ode dne 19. 12. 2020 z částky 10 000 Kč, přičemž její část ve výši 1 570 Kč žalobkyně započítala oproti částečné úhradě dluhu žalovanou). Ani přes výzvu ze dne 22. 11. 2021 žalovaná dlužnou částku nezaplatila. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Listiny jí byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel ČR. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 0,9 % denně (celkem ve výši 12 700 Kč) do 30 dnů od odeslání finančních prostředků na účet žalované. RPSN činila 1 732,08 %. Pro případ prodlení smluvní strany dále sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je klient v prodlení. Dále byla žalobkyně oprávněna vůči žalované požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (v souvislosti s vyhotovením a zasláním každé písemné upomínky), a to ve výši 200 Kč za každou písemnou upomínku nebo výzvu. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, za datum uzavření smlouvy se pak považovalo datum odeslání finančních prostředků klientovi (žalované). Tímto způsobem byl žalované poskytnut neúčelový spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení (smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, faktura ke smlouvě o spotřebitelském úvěru). K převodu částky 1 Kč z účtu č. [bankovní účet] došlo dne 3. 8. 2020, jako plátce byla označena žalovaná. Dne 20. 8. 2020 na stejný účet byla ze strany žalobkyně zaslána částka 10 000 Kč (částečný výpis z účtu). Ani přes připomínku z 31. 1. 2021 a výzvu ze dne 22. 11. 2021 v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná dlužnou částku žalobkyni zaplatila (připomínka a výzva k úhradě z uvedeného dne včetně potvrzení o odeslání písemnosti). 4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. 7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že žalobkyně se žalovanou uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaná měla kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 10 000 Kč vrátit za 30 dnů rovněž i úrok v celkové výši 2 700 Kč, jež při přepočtu činí 324 % ročně (RPSN 1732,08 %). Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení. 9. Obdobnou problematikou se zabýval i Krajský soud v Plzni např. v rozsudku ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, vycházeje přitom z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz níže). I v posuzované věci lze aplikovat judikaturní závěry, jež byly vysloveny při hodnocení smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“), a to i s přihlédnutím k zákonu o spotřebitelských úvěrech č. 257/2016 Sb., který na posuzovanou smlouvu rovněž dopadá, podle nichž případná neplatnost ujednání o úrocích (jejich výši) ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 nebo 32 Cdo 3516/2009). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 2395 o. z. vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle ust. § 1802 o. z. Žalobkyně je podnikatelem, předmět jejího podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. Podmínce v případě neplatného ujednání o výši úroku, aby se úrok stanovil postupem podle ust. § 577 o. z. (§ 1802 o. z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru, by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaná zavázala k placení úroku v roční výši 324 % (za 30 dnů v částce 2 700 Kč). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností do jednoho roku však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 10,87 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaná akceptovala formulářov