25 C 330/2021-30 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 8 600 Kč spolu s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 2 525,77 Kč a dále s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 8 600 Kč od do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 3. 4. 2015 smlouvu nazvanou jako smlouvu o půjčce, na jejímž základě jí právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, jež žalovaná převzala v hotovosti, což potvrdila své podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce obsažené na další straně zmíněné smlouvy. V důsledku fúze sloučením se dne 30. 9. 2016 stala právním nástupcem původního věřitele společnost [právnická osoba] (dnes pod názvem [právnická osoba]). Poskytnutou zápůjčku se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 13. 5. 2016. Žalovaná své smluvní povinnosti nedostála, když sjednané splátky řádně a včas nesplácela, do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 1 400 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 13. 5. 2016 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019. K tomuto dni činila dlužná částka 16 000 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Žalobkyně v tomto řízení požadovala po žalované pouze vrácení částky představující bezdůvodné obohacení ve výši 8 600 Kč spolu s úrokem z prodlení. Ani přes výzvu žalovaná dlužnou částku nezaplatila. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Listiny jí byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel ČR a na další soudem zjištěné adresy. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 3. 4. 2015 smlouvu označenou jako smlouvu o půjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout zápůjčku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč (celkem 17 400 Kč) v pravidelných 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 1 400 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 4 000 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouva o půjčce z uvedeného dne včetně karty zákazníka). Dle článku 2.1 těchto podmínek pro případ, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 58 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 40 % ročně (citované smluvní podmínky). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaná žádným způsobem nebrojila, vyplynulo, že žalovaná celkem uhradila částku 1 400 Kč, zbývající část v celkové výši 8 600 Kč (dlužná jistina – viz výše) již nedoplatila. Pohledávka za žalovanou byla společností [právnická osoba] postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 6. 12. 2019 byla tato skutečnost oznámena žalované (zmíněný dopis). K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne 11. 12. 2020 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni splnila. 4. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Podle ust. § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je ke vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. 7. Podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. smlouvu o úvěru. Strany sice smlouvu označily jako smlouvu o půjčce (správně zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 a násl. NOZ), soud však s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem podřadil smluvní vztah účastníků (resp. právního předchůdce žalobkyně a žalované) pod smlouvu o úvěru dle shora citovaného ust. § 2395 a násl. NOZ. K tomuto závěru soud podotýká, že zápůjčka (zejména peněžitá), má sice obdobnou hospodářskou funkci jako úvěr, nicméně smlouva o úvěru se však od smlouvy o zápůjčce liší v několika podstatných ohledech. Smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou, smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, předmětem smlouvy o zápůjčce mohou být jakékoliv zastupitelné věci, předmětem smlouvy o úvěru mohou být jen peněžité prostředky, smlouva o zápůjčce může být jak úplatná, tak bezúplatná, smlouva o úvěru je vždy úplatná, tj. úročená. V posuzovaném případě tedy jde tedy o typový případ smlouvy o úvěru. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Soud s ohledem na nově ustálenou judikaturu vyšších soudů přehodnotil své dosavadní stanovisko a při hodnocení platnosti této smlouvy přihlédl k výše citovaným zákonným ustanovením ve spojení s ustálenými judikaturními závěry. Podle ust. § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, k neplatnosti takového právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Pod sankcí absolutní neplatnosti je třeba posoudit i smlouvu, při jejímž uzavření někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, když majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Takové jednání vykazuje znaky lichvy, jež nemůže požívat právní ochrany. Soud nepřehlédl, že žalovaná měla kromě poskytnutých peněžních prostředků ve výši 10 000 Kč vrátit za 58 týdnů rovněž i úrok, dále úplatu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěrového případu a inkasní poplatek v celkové výši 7 400 Kč, jež téměř dosahuje výše zapůjčené jistiny. Ve své podstatě se jedná o odměnu za půjčení peněz, tedy úrok, tyto poplatky (náklady) netvoří toliko marginální část, nýbrž podstatnou část, která výrazně převyšuje vyčíslený úrok, poskytovatel úvěru v těchto částkách skrývá svoji odměnu (tedy fakticky úrok). Vedle toho byla žalovaná pro případ prodlení povinna hradit i smluvní pokutu a poplatky za odeslání upomínek. Tyto částky jsou v hrubém nepoměru k výši poskytnuté jistiny a doby splácení. 9. Protože žalobkyně svůj nárok uplatnila z důvodu bezdůvodného obohacení, jež vzniklo na straně žalované tím, že nevrátila poskytnutou jistinu úvěru, soud se v odůvodnění tohoto rozsudku zabýval platností smlouvy o úvěru pouze v omezené míře. V posuzované věci se žalovaná zavázala k placení úroku v roční výši 66,34 % (za 58 týdnů v částce 7 400 Kč). Danou výši však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností od jednoho roku do pěti let však dle údajů zveřejňovaných ČNB na jejich internetových stránkách činila ke dni uzavření úvěrové smlouvy 13,04 % ročně, tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky zcela zásadním způsobem převyšuje. Při hodnocení souladu smlouvy, z níž má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úvěru, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byl