25 C 336/2021-31 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 9 210,37 Kč spolu s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 15 736,82 Kč a dále s úrokem z prodlení v zákonné sazbě z částky 9 210,37 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 2. 4. 2007 smlouvu o půjčce, na jejímž základě jí právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, jež žalovaná převzala v hotovosti, což potvrdila své podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o půjčce obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Poskytnutou půjčku se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 9 600 Kč v 40 týdenních splátkách po 615 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 7. 1. 2008. Žalovaná své smluvní povinnosti nedostála, když sjednané splátky řádně a včas nesplácela, poslední splátka byla z její strany uhrazena dne 29. 1. 2008, do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 9 495 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 7. 1. 2008 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 9 210,37 Kč a na dlužném poplatku částky 6 294,63 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalované písemně oznámeno. K tomuto dni činila dlužná částka 15 105 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 9 210,37 Kč a dlužné části poplatku ve výši 6 294,63 Kč. Žalobkyně v tomto řízení požadovala toliko zaplacení nesplacené půjčky 9 210,37 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši. Ani přes výzvu žalovaná dlužnou částku nezaplatila. 2. Žalovaná podala odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, který byl ve věci vydán. Své podání sice nazvala jako odvolání, soud jej dle jeho obsahu posoudil jako odpor. Odpor žalovaná odůvodnila tím, že je invalidní důchodkyně, její důchod činí 9 591 Kč, po srážkách dostává částku 8 591 Kč. Dále pobírá příspěvek na bydlení v částce 4 675 Kč měsíčně. Z toho měsíčně hradí nájemné ve výši 4 975 Kč, za plyn vynakládá měsíčně částku 1 200 Kč, za elektřinu 1 500 Kč. Bydlí společně se synem, který pobírá toliko životní minimum ve výši 3 200 Kč. Žalovaná nemá žádný majetek. Jsou proti ní vedeny exekuce, jejichž výši žalovaná neupřesnila. Není tak schopna hradit dluh vůči žalobkyni. 3. Žalobkyně souhlasila s postupným splácením dluhu žalované v měsíčních splátkách min. po 1 000 Kč. Zároveň navrhla vydání rozsudku pro uznání. 4. Protože soud nemá za splněné podmínky ust. § 153a odst. 1 o. s. ř., návrh žalobkyně výrokem III. tohoto rozsudku zamítl. Soud se přitom neztotožnil s názorem žalobkyně, že žalovaná v podání ze dne 25. 11. 2021 výslovně uznala nárok, který je vůči ní v tomto řízení uplatňován. 5. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 6. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 2. 4. 2007 smlouvu označenou jako smlouvu o půjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout půjčku ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 9 600 Kč (celkem 24 600 Kč) v pravidelných 40 týdenních splátkách po 615 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouva o půjčce z uvedeného dne). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaná žádným způsobem nebrojila, vyplynulo, že žalovaná zaplatila poslední splátku dne 29. 1. 2008, celkem uhradila částku 9 495 Kč, zbývající část v celkové výši 15 105 Kč (dlužná jistina a dlužný poplatek – viz výše) již nedoplatila. Pohledávka za žalovanou byla společností [právnická osoba] postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 6. 1. 2021 byla tato skutečnost oznámena žalované (zmíněný dopis). K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne 29. 7. 2021 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni splnila. 7. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“), se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru (§ 497). 8. Podle § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 10. Podle § 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 11. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřeli ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku ve spojení s ust. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku a § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta jistina ve výši 15 000 Kč za úplatu ve výši 9 600 Kč, přičemž doba splácení byla stanovena na 40 týdnů. Původní věřitel se žalovanou sice smlouvu označili jako smlouvu o půjčce uzavřené ve smyslu občanského zákoníku, avšak vzhledem ke skutečnosti, že půjčka byla poskytnuta od subjektu, který ji poskytl v rámci své podnikatelské činnosti, nebylo možné smluvní vztah účastníků podřadit pod ustanovení § 657 a násl. občanského zákoníku, ale pod shora citované ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Ve zmíněné částce 9 600 Kč jsou obsaženy jak dohodnuté úroky, tak rovněž i úplata, kterou nelze hodnotit jinak, než jako skrytý úrok, neboť představuje odměnu žalobkyně za poskytnutí daného spotřebitelského úvěru. Roční úroková sazba tak činila 83,2 % ročně, což je v hrubém nepoměru s úroky, jež byly v průběhu roku 2007 běžně sjednávány. Podle výše citovaného ust. § 502 odst. 1 obchodního zákoníku je dlužník povinen platit z poskytnutých peněžních prostředků úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Pokud by došlo ke sjednání úroků vyšších než přípustných, dlužník by byl povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. Při porovnání s úrokovou sazbou korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem (zdroj www.cnb.cz), kdy v dubnu 2007 při fixaci sazby do 1 roku činila obvyklá roční úroková sazba 11,9 %, účastníky sjednaný úrok téměř sedminásobně (6,99 x) přesahoval obvyklou sazbu úroků. Z tohoto důvodu je dané ujednání účastníků dle § 39 občanského zákoníku absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 29 Cdo 1583/2000). 12. Uzavřenou smlouvu a její podmínky je nutné zkoumat ze všech jejích aspektů. Na zkoumanou věc dopadají i závěry rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, jež vycházely z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz dále). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 502 obchodního zákoníku (obdobně i dle § 2395 NOZ) vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle § 502 obchodního zákoníku (resp. ust. § 1802 NOZ). Právní předchůdce žalobce je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v roz