25 C 354/2021-21 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 11 645,05 Kč spolu s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 20 947,68 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 11 645,05 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 27. 6. 2007 smlouvu o půjčce, na jejímž základě jí právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, jež žalovaná převzala v hotovosti, což potvrdila své podpisem smlouvy. Nedílnou součást citované smlouvy tvořily smluvní podmínky smlouvy o půjčce obsažené na další straně zmíněné smlouvy. Poskytnutou půjčku se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 13 920 Kč v 53 týdenních splátkách po 640 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 2. 7. 2008. Žalovaná své smluvní povinnosti nedostála, když sjednané splátky řádně a včas nesplácela, poslední splátka byla z její strany uhrazena dne 24. 2. 2012, celkem uhradila částku 14 170 Kč. Původnímu věřiteli tak vzniklo dne 2. 7. 2008 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 11 645,05 Kč a na dlužném poplatku částky 9 104,95 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 se žalobkyně stala věřitelem uvedené pohledávky, což bylo žalované písemně oznámeno. K tomuto dni činila dlužná částka 19 750 Kč, její příslušenství tvořily úroky z prodlení v zákonné výši. Tato částka se sestávala z nesplacené půjčky ve výši 11 645,05 Kč a dlužné části poplatku ve výši 9 104,95 Kč, přičemž žalobkyně v řízení požadovala po žalované zaplacení dlužné jistiny ve výši 11 645,05 Kč a příslušenství (úroky z prodlení – viz výše). Ani přes výzvu žalovaná dlužnou částku nezaplatila. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Listiny jí byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v Centrální evidenci obyvatel ČR. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], dne 27. 6. 2007 smlouvu označenou jako smlouvu o půjčce, v níž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout půjčku ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem ve výši 13 920 Kč (celkem 33 920 Kč) v pravidelných 53 týdenních splátkách po 640 Kč. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouva o půjčce z uvedeného dne). Dle článku 1 těchto podmínek pro případ, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 53 splátkách, činí výše RPSN 206,8 % (citované smluvní podmínky). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaná žádným způsobem nebrojila, vyplynulo, že žalovaná zaplatila poslední splátku dne 24. 2. 2012, celkem uhradila částku 14 170 Kč, zbývající část v celkové výši 19 750 Kč (dlužná jistina a dlužný poplatek – viz výše) již nedoplatila. Pohledávka za žalovanou byla společností [právnická osoba] postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 6. 1. 2021 byla tato skutečnost oznámena žalované (zmíněný dopis). K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne 29. 7. 2021 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni splnila. 4. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obchodní zákoník“), se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru (§ 497). 5. Podle § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ občanský zákoník“) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 7. Podle § 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. 8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku ve spojení s ust. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku a § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta jistina ve výši 20 000 Kč za úplatu ve výši 13 920 Kč, přičemž doba splácení byla stanovena na 53 týdnů. Původní věřitel se žalovanou sice smlouvu označili jako smlouvu o půjčce uzavřené ve smyslu občanského zákoníku, avšak vzhledem ke skutečnosti, že půjčka byla poskytnuta od subjektu, který ji poskytl v rámci své podnikatelské činnosti, nebylo možné smluvní vztah účastníků podřadit pod ustanovení § 657 a násl. občanského zákoníku, ale pod shora citované ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 NOZ věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Ve zmíněné částce 13 920 Kč jsou obsaženy jak dohodnuté úroky, tak rovněž i úplata, kterou nelze hodnotit jinak, než jako skrytý úrok, neboť představuje odměnu žalobkyně za poskytnutí daného spotřebitelského úvěru. [ulice] úroková sazba tak činila 68,3 % ročně, což je v hrubém nepoměru s úroky, jež byly v průběhu roku 2007 běžně sjednávány. Podle výše citovaného ust. § 502 odst. 1 obchodního zákoníku je dlužník povinen platit z poskytnutých peněžních prostředků úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Pokud by došlo ke sjednání úroků vyšších než přípustných, dlužník by byl povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. Při porovnání s úrokovou sazbou korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem (zdroj www.cnb.cz), kdy v červnu 2007 při fixaci sazby nad 1 rok do 5 let činila obvyklá roční úroková sazba 8,63 %, účastníky sjednaný úrok téměř osminásobně (7,91 x) přesahoval obvyklou sazbu úroků. Z tohoto důvodu je dané ujednání účastníků dle § 39 občanského zákoníku absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 29 Cdo 1583/2000). 9. Uzavřenou smlouvu a její podmínky je nutné zkoumat ze všech jejích aspektů. Na zkoumanou věc dopadají i závěry rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, jež vycházely z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz dále). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 502 obchodního zákoníku (obdobně i dle § 2395 NOZ) vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle § 502 obchodního zákoníku (resp. ust. § 1802 NOZ). Právní předchůdce žalobce je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzované smlouvy. V případě neplatného ujednání o výši úroku by se úrok stanovil postupem podle ust. § 502 obchodního zákoníku (resp. § 577 NOZ, § 1802 NOZ), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaná zavázala k placení úroku ve výši 68,3 % ročně. Tuto výši, jak již bylo zmíněno výše, však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikov