34 C 109/2020-190 — Okresní soud Plzeň-město

1. Soud v dané věci rozhodoval poprvé rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 34 C 109/2020-105, na něhož, pokud jde o skutkové přednesy účastníků, učiněná skutková zjištění, důkazy, o nichž jsou skutková zjištění opřená a jejich hodnocení, odůvodnění neprovedení dalších důkazů, závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci, není-li níže uvedeno jinak, pro stručnost odkazuje. 2. První rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2021, č. j. 61 Co 50/2021, podle § 219a odst. 2 o. s. ř., bez nařízení jednání, když krajský soud měl patrně za naplněnou některou z podmínek v § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř., byť z odůvodnění či spisu není zřejmé kterou. 3. V odůvodnění odvolací soud souhlasil se závěrem, že 6 denní neomluvená absence zaměstnance pro okamžité zrušení pracovního poměru je zpravidla sama o sobě důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, nicméně poukázal na neprokázanou variantu, že žalovaný čerpání dovolené žalobci určil a poté odvolal, zdůraznil zásadu ochrany zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu; neprokázal-li žalobce, že mu žalovaný čerpání dovolené určil, má žalovaný prokazovat, že zde byly důvody pro její poskytnutí ve smyslu § 217 odst. 1 věta druhá zák. práce. 4. Skutečnostmi, k nimž má být ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a k nimž nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování jsou předpoklady odůvodňující oprávněnost zájmů žalobce na čerpání dovolené v jím požadovaném termínu, provozní důvody na straně žalovaného a vážnost důvodů, pro které žalobce do práce nenastoupil. 5. Pokud jde o argumentaci účastníků po vyhlášení prvního rozsudku, nelze souhlasit s tvrzeními žalobce uvedenými v odvolání o tom, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že si žalobce se žalovaným dohodli termín dovolené, resp. že mu ji žalovaný schválil. Na tomto závěru se ničeho nezměnilo ani v dalším řízení. Předně není pravdou, že by žalovaný či svědek [celé jméno svědka] tvrdili, že žalovaný žalobci dovolenou zrušil před plánovaným začátkem. Žalovaný naopak v řízení tvrdil, že termín dovolené se žalobcem projednával, ale čerpání dovolené mu závazně neurčil a poté mu 20. 2. 2020 výslovně řekl, že dovolenou v daném termínu čerpat nemůže pro velké množství zakázek (viz např. první vyjádření žalovaného ve věci samé). Co vyplynulo z výpovědi svědka [celé jméno svědka] je uvedeno v 5. a 6. odstavci odůvodnění prvního rozsudku a žalobcovo tvrzení tam zmíněno není. Pokud jde o požadavek žalovaného„ na připomenutí“ termínu dovolených, byl by nerozhodným pro určení těchto termínů, ale to pouze tehdy, pokud by bylo zřejmé, že termín čerpání žalobcovy dovolené byl na některé z těchto schůzek skutečně určen. Jelikož však není známo, kdy přesně se dvě lednové schůzky o termínech dovolených přesně odehrály, ani co přesně se na nich projednávalo a s jakým závěrem, je třeba o tomto požadavku uvažovat opačně, že požadavek na připomenutí mohl znamenat, že termín dovolených na schůzkách závazně určen spíše nebyl a že věc se měla ještě projednat. 6. Výslech svědka [celé jméno svědka] jen sotva potvrzuje, že by žalovaný žalobci dovolenou na daný termín určil. Žalobce spekuluje o nedůvěryhodnosti svědka vypovídajícího ohledně sdělení o nemožnosti čerpat dovolenou od 28. 2. 2020 do 6. 3. 2020 a uvažuje tak, že jelikož je svědek nedůvěryhodný, tak žalovaný žalobci termín čerpání dovolené na daný termín na lednových schůzkách určitě schválil. To je však nesprávné už principiálně, bez ohledu na konkrétního svědka. I případná nedůvěryhodnost svědka vypovídajícího ke skutečnosti A, může mít za následek nanejvýše neprokázání této skutečnosti A; nemůže odůvodnit úvahu, že jelikož důkazní prostředek nevedl k prokázání skutečnosti A, je doposud neprokázaná skutečnost B prokázaná. Je to také vidět na tvrzení, že žalovaný„ tuto skutečnost prokazuje až příliš účelovou výpovědí svědka.“ Takové přičítání„ příliš účelové výpovědi svědka“ žalovanému by bylo možné toliko tehdy, bylo-li by z konkrétních důkazů prokázáno (nikoli jen spekulováno), že se žalovaný se svědkem na výpovědi domluvil. I v takovém případě by však nešlo uvažovat tak, že jelikož se žalovaný se svědkem domluvil, aby tento vypověděl, že žalovaný žalobci sdělil, že dovolenou v určitý týden čerpat nemůže, takto bylo proto, že mu ji předtím určil, neboť tím není vyloučeno tvrzení žalovaného, že se žalobcem termín nezávazně projednával a pak mu řekl, že v termínu dovolenou čerpat nebude. 7. Kdo a co v civilním řízení sporném prokazuje, určují pravidla dělení subjektivního důkazního břemene. To základní říká, že ten, jehož procesnímu návrhu by nešlo vyhovět bez závěru o určitém právním následku, prokazuje naplnění všech znaků skutkové podstaty právní normy, která daný právní následek stanovuje. Výjimky může stanovit zákon, ať už výslovně (např. § 230 odst. 4 zák. o přeměnách obchodních společností a družstev), pomocí vyvratitelných zákonných domněnek, či zcela výjimečně stanovení pravidel dělení důkazního břemene v typových případech přenechává soudní praxi (např. v § 4 odst. 1 z. o. k.). 8. Jelikož rozhodné skutečnosti mohou být v řízení prokázané, vyvrácené, nebo neobjasněné, avšak ve skutečnosti mohly toliko nastat či nenastat, je otázkou jak naložit se situací, kdy se některá z rozhodných skutečností nepovede objasnit, a tudíž se neví, zda nastala či nenastala. To upravuje pravidlo objektivního důkazního břemena negativní fikcí, dle níž skutečnost nenastala. Za to, že neobjasněná skutečnost nastala, by šlo mít pouze tehdy, byla-li by stanovena zákonnou domněnkou. 9. Procesní břemena jsou institutem procesního práva, mimo procesní právo nenacházejí uplatnění. 10. Podle § 18 odst. 1 věty první a třetí o. s. ř. mají účastníci občanského soudního řízení rovné postavení a soud je povinen zajistit jim stejné možnosti uplatnění jejich práv. [obec] civilní právo procesní nijak nehledí na to, zda je účastníkem řízení osoba zvláště chráněná hmotným právem a nepřiznává ji v civilním řízení sporném žádné zvláštní postavení, ani protekční zacházení. 11. Zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance dle § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce jakožto jedna zásada z poměrně nesourodého a překrývajícího se výčtu v daném ustanovení, se projevuje především omezením smluvní svobody stran pracovního vztahu ve prospěch zaměstnance, který se zpravidla nachází v horší vyjednávací pozici, než zaměstnavatel, a to stanovením minimálního standardu právní ochrany zaměstnance (tj. stanovením nejméně či nejvýše stanovených práv a povinností dle § 4a odst. 1 zák. práce) pomocí ochranných norem (např. o hromadném propouštění, odstupném, rozvržení pracovní doby, přestávkách v práci a bezpečnostních přestávkách, minimální mzdě, náhradě mzdy, dovolené, objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou pracovními úrazy a nemocemi z povolání, omezením výše zaměstnancem nahrazované škody, a řadou dalších). 12. Zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance je vyjádřením ochranné funkce pracovního práva, nelze ji však chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat. Vyjadřuje vyváženou úpravu pracovněprávního vztahu, která má za cíl nejen ochranu zaměstnance, ale respektuje též oprávněné zájmy zaměstnavatele. Žádná ze zásad, které se uplatňují v pracovněprávních vztazích, neospravedlňuje chápání názoru jedné ze smluvních stran pracovněprávních vztahů jako podstatnějšího, než mínění strany druhé, aby smlouvy a jiné právní úkony (jednání) byly posuzovány a vykládány příznivěji pro zaměstnance, než pro zaměstnavatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1211/2017). 13. Proto je nesprávné, pokud žalobce poukazuje na to, že je slabší smluvní stranou pracovněprávního vztahu a dává to do souvislosti s tím, že je pro něho„ složité prokázat okolnosti ukončení pracovněprávního vztahu,“ už jen proto, že to s obsahem smlouvy, kterou uzavřel, či jeho ochranou v hmotněprávním vztahu nemá nic společného. 14. Argumentovat dost dobře nejde ani § 18 zák. práce, který je standardně vykládán v tom smyslu, že se jedná o interpretační pravidlo ukládající použít pro zaměstnance nejpříznivější možný výklad konkrétního výrazu, který je použit v pracovněprávním jednání, a nikoli tak, že právní jednání jako celek by bylo třeba vykládat pro zaměstnance nejpříznivějším způsobem, tím spíše ne hodnotit nejednoznačné důkazy ve prospěch zaměstnance. 15. Jinými slovy, soud nemůže žalobce zvýhodnit při hodnocení důkazů proto, že je slabší stranou smluvního vztahu, neboť by tím byla popřena teze o rovnosti účastníků řízení. [obec] zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance je hmotněprávní zásadou a nemá žádný procesní přesah. Důkazní nouze žalobce tak není starostí žalovaného. 16. Navíc je třeba z totožných důvodů odmítnout žalobcovu představu, že by se pro jeho hmotněprávní ochranu vůči němu neuplatnila standardní pravidla dělení důkazního břemena, a uvažovat tak, že pokud žalobce neunesl důkazní břemeno