34 C 131/2022-15 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 39 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 39 200 Kč od 11. 9. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou dne 13. 3. 2020 uzavřela smlouvu o úvěru ve výši 48 750 Kč, kdy výše úvěru činila 25 000 Kč a výše souhrnného poplatku činila 23 750 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v týdenních splátkách po 650 Kč počínaje 7. dnem od uzavření smlouvy. Žalovaná doposud zaplatila částku 9 550 Kč, zbytek úvěru nezaplatila. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně a žalovaná projevily dne 13. 3. 2020 vůli zavázat se na straně žalobkyně přenechat žalované částku 25 000 Kč, aby s ní naložila podle své úvahy, a na straně žalované částku 25 000 Kč vrátit a k tomu zaplatit celkem 23 750 Kč („ úrok“ ve výši 8 250 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 7 500 Kč a poplatek za hotovostí inkaso splátek ve výši 8 000 Kč) při úrokové sazbě ve výši 63,33 % ročně a RPSN ve výši 171,95 % v 78 pravidelných týdenních splátkách po 650 Kč počínaje 20. 3. 2020 v hotovosti k rukám osoby určené žalobkyní. Dne 13. 3. 2020 žalovaná převzala od žalobkyně částku 25 000 Kč. Dne 26. 11. 2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k dobrovolné úhradě žalované pohledávky a upozornila ji, že nebude-li dobrovolně zaplaceno, obrátí se na soud se žalobou. 4. Projevy vůle ohledně zamýšlených smluvních podmínek jsou prokázány ze smlouvy [číslo] ze dne 13. 3. 2020, viz zejména čl. II smlouvy, obsahující též kvitanci žalované o převzetí 25 000 Kč a čl. III, v němž jsou sjednány podmínky vrácení zápůjčky. Učinění výzvy k zaplacení žalované pohledávky je prokázáno dopisem žalobkyně ze dne 26. 11. 2021. 5. Po právní stránce soud vyšel z §§ 2390 a 2392 odst. 1 věty první o. z. ve spojení s §§ 580 a 588 o. z., neboť projevy vůle žalobkyně a žalované směřovaly k tomu, aby se žalobkyně zavázala přenechat žalované peníze, aby je užila podle libosti a po čase vrátila zpět, a žalovaná se chtěla zavázat peníze po dohodnutém čase vrátit a zaplatit úroky, což § 2392 odst. 1 věty první o. z. výslovně umožňuje, ovšem v souzeném případě by se jednalo o úrok nepřiměřený, tedy příčící se dobrým mravům podle § 580 o. z., a proto je smlouva o zápůjčce neplatná. Porušení dobrých mravů je důvodem neplatnosti, k němuž soud podle § 588 o. z. přihlíží i bez návrhu. Co se týká nepřiměřené výše úroků, bylo prokázáno, že předmětem zápůjčky byla částka 25 000 Kč a k ní byl sjednaný úrok ve výši 23 750 Kč, do něhož soud ve shodě se žalobkyní počítá i poplatek za zpracování a doručení úvěru a poplatek za hotovostní inkaso splátek. Materiálně vzato je úrokem odměna věřitele za poskytnutí zápůjčky vydlužiteli. V souzeném případě touto odměnou není toliko položka označená jako„ obchodní úrok“, ale též administrativní poplatek. Nejedná se ani o odměnu za sjednání závazku, protože s pravidelným sjednáním takové odměny občanský zákoník ve smlouvě o zápůjčce, např. na rozdíl od obchodního zákoníku, který ve svém § 499 odměnu za sjednání závazku výslovně připouštěl u smlouvy o úvěru, nepočítá. Taková úprava u smlouvy o úvěru je odůvodněna tím, že se jedná o poplatek za udržování zdroje prostředků, které budou v budoucnu úvěrem poskytnuty. U smlouvy o zápůjčce k zapůjčení peněžních prostředků nedochází na požádání vydlužitele, a proto povinnost udržovat volné prostředky zapůjčiteli nevzniká. Administrativní poplatek proto ekonomicky vzato není ničím jiným, než odměnou zapůjčitele za poskytnutí zápůjčky, a proto je třeba na ně hledět jako na součást úroku. Jelikož roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem na spotřebu činila v březnu 2020 průměrně 8,15 %, je třeba uzavřít, že ujednaný úrok daleko přesahuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných peněžními ústavy. Z toho důvodu jej soud považoval za rozporný s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jelikož dle názoru soudu nelze předpokládat, ani z ničeho dovozovat že by žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu i bez sjednání vedlejších ujednání týkajících se úroků, nelze část smlouvy týkající se úroků oddělit od zbytku smlouvy ve smyslu § 576 o. z. Jelikož je posuzovaná smlouva neplatná, jsou účastníci povinni podle § 2993 o. z. vrátit to, co plnili. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 15 450 Kč, neboť žalovaná z částky 25 000 Kč uhradila 9 550 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení bezdůvodného obohacení dopisem ze dne 26. 11. 2021. Ten v souladu s pravidlem uvedeným v § 573 o. z. došel do dispoziční sféry žalované dne 29. 11. 2021. Žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni bez zbytečného odkladu, tj. nejpozději dne 30. 11. 2021, nezaplatil-li v tento den, ocitla se podle § 1968 o. z. od 1. 12. 2021 v prodlení a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kde převážně procesně úspěšná žalovaná by proti žalobkyni měla právo na zaplacení náhrady části svých nákladů, nicméně jelikož žalované žádné náklady nevznikly, soud povinnost k jejich náhradě žalobkyni neukládal.