13 C 181/2023-35 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutím, kterým by tím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 8 368,40 Kč z příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] žalovanému. Právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 4000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 4 000 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 368,40 Kč, který byl splatný dne [datum]. Žalovaný však na dluh ničeho neuhradil. 2. Právní předchůdce žalobkyně pak žalobkyni postoupil pohledávku za žalovaným rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek a realizační smlouvou po postoupení pohledávek pozdějšího data. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. 4. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci. 5. Podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. V podané žalobě uvedla žalobkyně, že právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřil výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, zároveň však nepředložila žádné důkazy prokazující způsob ověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně byla soudem vyzvána přípisem ze dne [datum], aby doložila soudu listiny prokazující ověření úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86, z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně v reakci na tento přípis doplnila žalobu podáním ze dne [datum], ve kterém uvedla, že nedisponuje žádnou další listinou jakožto výstupem z veřejně přístupných rejstříků a evidencí konkrétně ISIR, [příjmení], [příjmení], NRKI a BRKI. Dle sdělení původního věřitele v rámci procesu postupování pohledávky původní věřitel dostatečným způsobem prověřoval úvěruschopnost, a to formou elektronického dálkového přístupu prostým nahlédnutím do přístupných rejstříků a databází, zejména těch veřejných, bez dalšího výstupu. Žalobce je v dobré víře, že původní věřitel dostatečným způsobem a v souladu se zákonem prověřil úvěruschopnost. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Zde soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu použitou např. v rozhodnutí NS ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. V posuzovaném případě nebylo prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost prověření úvěruschopnosti žalovaného podle § 86, z.č. 257/2016 Sb., a žalobkyně tyto skutečnosti ani jak prokázat neměla, když sama uvedla, že právní předchůdce žalobkyně posuzoval úvěruschopnost žalovaného lustrací veřejně přístupných databází a na základě tvrzení žalovaného. Soud dále uvádí, že při výši úvěru 4 000 Kč by mohl být pohled soudu na nutný rozsah zkoumání úvěruschopnosti dlužníka poskytovatelem úvěru benevolentnější, protože se jedná o částku velmi nízkou, jejíž úhrada zpravidla v možnostech dlužníků je. Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy o rozsahu prověření úvěruschopnosti žalovaného a uvedla pouze, že žalobce je v dobré víře, že původní věřitel dostatečným způsobem a v souladu se zákonem prověřil úvěruschopnost, což je pro prokázání splnění podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 86 a 87, z.č. 257/2016 Sb. zcela nedostatečné. 8. Soud dále zkoumal, zda podmínky spotřebitelského úvěru neodporují dobrým mravů ve smyslu § 588, občanského zákoníku. Podle ust. § 580, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., podle kterého má žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat s žalovanou čestně, transparentně a při zohlednění jejích práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností právního předchůdce žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. Smlouva o úvěru uzavřená s žalovaným řízení obsahuje ujednání o výši roční zápůjční úrokové sazby ve výši 40%. Zároveň je však ujednáno i žalobkyní tvrzeno, že žalovaný měl za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč uhradit celkem poplatek ve výši 4 368,40 Kč. Tento poplatek nelze chápat jinak, než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalovanému právním předchůdcem žalobkyně v rámci jeho podnikatelské činnosti žalobkyně. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Doba sjednaná pro vrácení zápůjčky byla dle smlouvy 30 dnů. [ulice] úroková sazba posuzované zápůjčky by tak byla 1 311%. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. Kromě toho uvedl právní předchůdce žalobkyně žalovaného při sjednávání smlouvy o úvěru v omyl, když tvrdí, že úvěr je úročen částkou 40% ročně, ačkoli za její poskytnutí žádá poplatek, tedy v podstatě skrytý úrok, ve výši podstatně vyšší. Nad rámec výše uvedeného dodává soud, že i úrok ve výši 40% ročně by mohl být hodnocen jako