18 C 405/2022-46 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou ze dne 22.8.2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tak, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel se žalovaným dne 8.10.2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 20.000,00 Kč. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20.000,00 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 4.000,00 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 4.000,00 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000,00 Kč. Při uzavření smlouvy si žalovaný ve smlouvě dále zvolil doplňkové služby, za něž se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce poplatek ve výši 480,00 Kč (poplatek za životní pojištění) a ve výši 540,00 Kč (poplatek za asistenční služby). Úrok za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy a veškeré poplatky žalobce dále souhrnně nazývá také jen jako „úhrady za služby“. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 617,00 Kč počínaje 15.10.2019, přičemž poslední splátka byla stanovena na 01.12.2020. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Podle tvrzení žalobce uhradil žalovaný do postoupení pohledávky žalobci částku 5 760 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu této žaloby pak nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel.3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.4. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo v řízení prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 20 000 Kč, a to dne 8. 10.2019. Podle § 86, z.č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87, z.č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Zde soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu použitou např. v rozhodnutí NS ČR sp.zn. , spisová značka, .5. Žalobkyně v podané žalobě sama uvádí, že úvěruschopnost žalovaného byla zjištěna tak, že byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. V této souvislosti odkazuje na čl. 7.1 a 7.2 smlouvy o spotřebitelském úvěru, podle nichž žalovaný prohlašuje, že právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalovaný prohlašuje, že je plně svéprávný pro uzavření této smlouvy a je schopen právnímu předchůdci žalobkyně splatit celou částku na základě podmínek stanovených v této smlouvě. Žalovaný dále potvrzuje, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od žalovaného, které jsou obsahem karty zákazníka – žádosti o spotřebitelský úvěr, a o kterých žalovaný prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Žalovaný dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Z citovaného smluvního ujednání má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně se při posuzování úvěruschopnosti žalovaného spolehl toliko na tvrzení žalovaného o jeho finanční situaci, příjmech a majetkových poměrech všeobecně a v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně ověřoval informace o majetkových poměrech žalovaného dalšími důkazy. Tím právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost z § 86, z.č. 257/2016 Sb. vyplývající S ohledem na výše uvedený judikatorní výklad rozsahu povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru uložené mu podle § 86 z.č. 257/2016 Sb. tak soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná s ohledem na § 87 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb.6. Podle ust. § 580, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., podle kterého má žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat s žalovaným čestně, transparentně a při zohlednění jejích práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek.7. Smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně obsahuje ujednání o tom, že úvěr je sjednána s RPSN ve výši 225,20 %. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. V září 2019, tj. v době uzavřené předmětné smlouvy, činila průměrná úroková sazba za úvěry poskytované bankami domácnostem 8,45% ročně (s úrokovou fixací na 1 rok až 5 let), jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. V daném případě byla sjednána úroková sazba výrazně vyšší, což nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně akceptovatelné jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Do výše úroku je třeba zahrnout i žalobkyní tvrzené pop