18 C 79/2023-29 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutím, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 6 750 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] [IČO], žalované. Nárok žalobkyně dle podané žaloby sestává jednak z jistiny úvěru ve výši 4 500 Kč, dále smluvní pokuty ve výši celkem 2 250 Kč, smluvně ujednaného úroku a zákonného úroku z prodlení. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalované byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. 3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci. 4. Právní předchůdce žalobkyně jí postoupil svou pohledávku za žalovaným rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], což bylo žalované oznámeno právním předchůdcem žalobkyně dopisem ze dne [datum]. V řízení sice nebylo prokázáno, že by oznámení o postoupení pohledávky bylo reálně žalované doručeno, ale tato skutečnost nemá s ohledem na ustálenou judikaturu vliv na platnost či účinky postoupení pohledávky. Skutečnost, že dlužníku nebylo řádným způsobem oznámeno postupitelem, či prokázáno postupníkem postoupení pohledávky má vliv toliko na zachování možnosti dlužníka plnit dluh původnímu věřiteli. Ze skutečnosti uvedených v podané žalobě vyplývá, že dlužník v době po postoupení pohledávky neplnil ani právnímu předchůdci žalobkyně, takže skutečnost, zda se žalovaný reálně o postoupení pohledávky dozvěděl, nemá vliv na posouzení aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení. 5. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní, a to zejména, smlouvu o spotřebitelském úvěru, potvrzení o platbě ze dne [datum], z nichž bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně žalované úvěr skutečně poskytl v tvrzené výši. Dále byly provedeny důkazy prokazující splnění povinností žalobkyně podle § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to mzdové listy žalované. Na základě smlouvy byla žalované poskytnuta částka 4 500 Kč splatná spolu s ujednaným úrokem ve lhůtě 30 dnů. Úvěr byl úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % ročně, což je sice úroková sazba výrazně vyšší, než je úroková sazba, za kterou v roce 2021 obvykle poskytovaly banky neúčelové spotřebitelské úvěry, ale s ohledem na krátkou dobu splatnosti úvěru v trvaní 30 dnů se soudu nejeví takto sjednaný úrok jako naplněním důvodu absolutní neplatnosti smlouvy ve smyslu § 588 občanského zákoníku. K úroku ve výši 40 % p.a. je však třeba připočíst i poplatek za sjednání úvěru ve výši 4 914,45 Kč, který podle názoru soudu není ničím jiným než zisk žalobkyně, respektive jejího právního předchůdce za poskytnutí úvěru a tedy součástí úroku. Podle ust. § 580, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z.č. 257/2016 Sb., podle kterého má poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat s dlužníkem čestně, transparentně a při zohlednění jeho práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. Smlouva o úvěru uzavřená mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně je sjednána s RPSN ve výši 9 088,10 %. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící. V daném případě byla sjednána úroková sazba, i se započtením platby označené jako„ poplatek za poskytnutí úvěru, který však není ničím jiným než úrokem, což je úroková sazba, která nemůže být i s ohledem na závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně akceptovatelná jako přiměřená výše úroku. Ze základních skutkových náležitostí smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná 6. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že RPSN byla sjednána ve výši 9 088,10 % ročně. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném, když soudu je s jeho rozhodovací účinnosti známé, že v roce 2021 se úroková míra bank pohybovala kolem 9,5 % ročně, u nebankovních institucí pak mezi ve výši maximálně dvojnásobné a z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. I v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou úroková sazba dvojnásob vyšší než ta, která je běžně poskytována, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), není možné hodnotit úrokovou sazbou jako přiměřenou. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 7.8.2018 č.j. 25 Co 141/2018-92. 7. Soud také jako neplatné shledává i ujednání o smluvní pokutě, obsažené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, kde je výslovně ujednána smluvní pokuta za prodlení žalované s úhradou zápůjčky ve výši 0,1% denně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588, z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není platné ani ujednání o smluvní pokutě a nárok z neplatného smluvního ujednání nelze žalobkyni přiznat. 8. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že celý obchod nelze zhodnotit jinak, než jako nemravný a narušující veřejný pořádek. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky řízení je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku a posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 4 500 Kč, přičemž podle tvrzení obsaženého v podané žalobě žalovaná ničeho z této částky neuhradila. Soud tak výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko ohledně jistiny dluhu, která byla bezdůvodným obohacením na straně žalované a ve zbývající části žalovaný nárok zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 Nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. Za počátek prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení považuje soud den [datum], což byl prvý den následující po dni, kdy je považována výzva k úhradě dluhu adresována žalované právním zástupcem žalobkyně za doručenou podle § 573, z.č. 89/2012 SB., občanského zákoníku. 9. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla sice v řízení částečně úspěšná, ale pouze v rozsahu 66 % uplatněného nároku bez příslušenství, což soud nehodnotí jako úspěch významný a § 142 odst. 2, o.s.ř. umožňuje soudu rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, což je v projednávaném případě podle názoru soudu přiléhavé.