21 C 397/2022-27 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky jdoucím od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba] s.r.o, uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o půjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se zavázal vrátit spolu s úrokem v celkové částce 25 190 Kč ve 12 měsíčních splátkách po 2 100Kč, počínaje [datum]. Žalovaný na předmětný dluh uhradil toliko částku 2 100 Kč, a tak na jistině žalovaný dluží 12 900 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, listiny mu byly doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) na adresu trvalého pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. soud rozhodl bez jednání. 3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně uzavřeli dne [datum] smlouvu o půjčce znějící na částku 15 000 Kč. Žalovaný se zde za poskytnutí půjčky zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 10 190 Kč. Obě částky měl žalovaný ve 12 měsíčních splátkách zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně. [příjmení] byla žalovanému poskytnuta v hotovosti. Smlouvou ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. 4. Podle § 657 a 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (účinný v době uzavření smlouvy) a smlouvou o půjčce nechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout i úroky 5. Podle § 39 občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo ji obchází anebo se příčí dobrým mravům. 6. Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, výkon práv odpovědnosti vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. 7. Po právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný. Právní předchůdce žalobkyně sice platně neuzavřel s žalovaným smlouvu o půjčce podle výše citovaného ustanovení § 657 a násl. starého občanského zákoníku, jelikož úrok ve výši 67,93 % ročně (blíže ke srovnání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 publikované v časopise Soudní judikatura pod [číslo]) je ujednání příčícím se dobrým mravům podle § 39 odst. 1občanského zákoníku. Pokud pak právní předchůdkyně žalobkyně v rámci smlouvy označila platbu ve výši 10 190 za souhrnný poplatek, pak tento poplatek nemohl představovat nic jiného než úrok ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku za poskytnuté finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých půjček respektive spotřebitelských úvěrů a finanční částka označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek, by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu souhrnného poplatku jako ujednání o úrocích s tím, že ujednání o úrocích, které je ve svém součtu vyjádřené v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 67,9 %, je ujednáním neplatným s odkazem na ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. V řízení nevyplynuly žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Soud dospěl zároveň k závěru, že obsah ujednání o úrocích nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčky, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě shora uvedeno půjčku jako právnická osoba podnikajících v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů bezúročně neposkytl. Jednalo se o tzv. adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoliv změnu ze strany žalovaného. Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání (např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 25 Co 183/2017). Soud žalobě o zaplacení částky 12 900 Kč vyhověl, jelikož se jedná o částku, která představuje bezdůvodné obohacení, kterého se dostalo žalovanému z neplatně uzavřené smlouvy o půjčce, a to v souladu s ustanovení § 451 občanského zákoníku a spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 OZ ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po době, do které měl žalovaný peněžní prostředky vrátit. Lhůta k plnění byla standardně stanovena v délce tří dnů v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož žalobkyni náleží náklady řízení v plné výši, jelikož byla ve věci zcela úspěšná. Náklady řízení jsou tak tvořeny odměnou advokáta za 3 úkony právní služby po 300 Kč (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, výzva k plnění) v souladu s ustanovením § 14b odst. 1 advokátního tarifu (dále jen a. t.), náhradou hotových výdajů advokáta za 3 zmíněné úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 a. t., DPH ve výši 21 % z obou zmíněných částek a zaplaceným soudním poplatkem 800 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náklady zaplatit k rukám zástupce žalobkyně.