14 C 365/2023 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 12 000 Kč spolu s částkou 2 500 Kč odpovídající nákladům spojeným s uplatněním pohledávky, dále smluvní pokuty ve výši 1 980 Kč, a rovněž příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 21. 10. 2022 smlouva o zápůjčce, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 500 Kč a to zasláním na jeho účet téhož dne. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 4 500 Kč s tím, že jistina a poplatek byly splatnými ke dni 28. 12. 2022 ve 3 měsíčních splátkách. Žalovaný na svůj dluh neuhradil nic. Žalobkyně tak požadovala po žalovaném zaplacení částky 12 000 Kč představující poskytnuté peněžní prostředky a poplatek za poskytnutí zápůjčky, smluvní pokutu ve výši 1 980 Kč (vypočtenou jako 0,1 % denně z dlužné částky 7 500 Kč za období od 29. 12. 2022 do 19. 9. 2023) a dále částku 2 500 Kč představující poměrnou část vynaložených nákladů na uplatnění pohledávky. Žalobkyně zároveň uvedla, že před poskytnutím zápůjčky řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. Soud v této věci postupoval podle § 115a o.s.ř. a k projednání věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, jeho souhlas se tak dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládá.3. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne 21. 10. 2022 s žalobkyní smlouvu, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 7 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s poplatkem za poskytnutí půjčky ve výši 4 500 Kč do 28. 12. 2022. Celkem tedy měl žalovaný zaplatit částku 12 000 Kč. Úrok byl ve smlouvě sjednán ve výši 0 %, roční procentní sazba nákladů činila 1 689 %. Upomínkami ze dne 24. 11. 2022, 5. 12. 2022, 24. 12. 2022, 2. 1. 2023 a 15. 1. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Skutečnost, zda žalobkyně tyto výzvy skutečně odeslala, není zřejmá. Předžalobní upomínkou ze dne 8. 8. 2023 byl žalovaný zástupkyní žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžení prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.6. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Pokud jde o ujednání úroku z úvěru, který dle článku 1.3 smlouvy měl činit 0 %, hodnotí soud dle obsahu smlouvy, že úrok je ve skutečnosti skryt ve sjednaném poplatku 4 500 Kč na dobu splatnosti zápůjčky, tj. do 28. 12. 2022 (93 dnů od poskytnutí zápůjčky), neboť žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku 12 000 Kč s RPSN ve výši 1 689 %. Poplatek 4 500 Kč tak podle názoru soudu představuje skryté ujednání o úroku, přičemž označení poplatek je ryze formální a žalobkyně tak toto ujednání formulovala pouze proto, aby smlouva vypadala pro žalovaného příznivěji. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním spotřebitelských úvěrů, a odměna označovaná jako poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněným úrokem. Dle zjištěných skutečností soud vnímá rozčlenění na úrok a „poplatek“ jako ryze formální a považuje celou částku poplatku za úrok, tj. za úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný poplatek ve skutečnosti zastírá úročení peněz a slouží toliko ke generování zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úroku odporující dobrým mravům, jak bude dále popsáno.7. Při právním posouzení sporu soud přihlédl k rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni, zejména k rozsudkům sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, a dospěl k závěru, že žalovaný nárok žalobkyně je důvodný toliko částečně. Úvěrovou smlouvou měl být sjednán roční úvěrový úrok ve výši 235 % (částka 4 500 Kč za 93 dní, tj. úrok 17 661 Kč za rok). Takový úrok soud posoudil jako úrok nemravný a lichvářský. Ujednání o takovém úvěrovém úroku je podle § 580 o. z. ve spojení s ustanoveními § 6 a § 8 o. z. neplatné, neboť se příčí dobrým mravům, přičemž k této neplatnosti soud musí přihlédnout podle § 588 o. z. i bez návrhu. Je naprosto zřejmé, že takto ujednaný úvěrový úrok více než dvacetinásobně překračuje průměrné úrokové sazby bank. Takový úrok jednoznačně podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Posoudil-li nadřízený soud jako lichvářský úrok 240 % ročně v období let 2015 – 2016, kdy se úroky pohybovaly mezi 13 a 14 % ročně, pak musí být lichvářským i roční úrok 235 % vztahující se k období října 2022, ve kterém průměrná úroková sazba pro obdobné úvěry činila cca 9,96 % ročně (www.cnb.cz). Z tohoto důvodu shledal soud smlouvu o úvěru uzavřenou účastníky řízení jako absolutně neplatnou podle § 588 o. z. Žalovanému proto nevznikla jiná povinnost, než vydat žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení, tedy částku 7 500 Kč, která mu byla vyplacena na účet. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud také povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z., jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud se zabýval též otázkou počátku prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 24. 11. 2022 se splatností ihned. Žalovaný předmět bezdůvodného obohacení nevydal, pročež se k datu 25. 11. 2022 dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni částku odpovídající bezdůvodnému obohacení společně s úrokem z prodlení z této částky ode dne požadovaného žalobkyní tak uložil soud výrokem I. rozsudku, přičemž ve zbytku žalobu soud zamítl, tj. v částce 1 980 Kč odpovídající žalované smluvní pokutě, 4 500 Kč odpovídající žalovanému poplatku za poskytnutí prostředků včetně zbylé části příslušenství s ohledem na výše uvedené skutečnosti (výrok II. tohoto rozsudku). Pokud jde o nárok žalobkyně na zaplacení nákladů spojených s uplatněním nároku, pak soud v tomto rozsahu žalobu rovněž zamítl (výrok II. rozsudku), protože se nárok opíral o neplatnou úvěrovou smlouvu, jak je vysvětleno výše.8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobkyně byla z větší části v řízení neúspěšná, pročež náhrada nákladů řízení by náležela žalovanému. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovanému v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozhodnutí.