Žalobkyně se žalobou domáhala proti žalované vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 710 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , , adresa, , , Anonymizováno, , adresa, (dále jen jako „právní předchůdce“) uzavřela dne 9. 6. 2025 s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které právní předchůdce poskytl žalované úvěr ve výši 22 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 23. 10. 2025. Žalovaná se dostala do prodlení s placením pravidelných měsíčních splátek, a proto byla žalovaná právním předchůdcem žalobkyně opakovaně vyzývána k úhradám dlužné částky, a následně došlo k zesplatnění úvěru. Dlužná částka se skládá z celkové nesplacené jistiny ve výši 22 000 Kč a smluvního úroku, který v době zesplatnění činil 5 060 Kč. Žalobkyně dále uvedla v doplnění žaloby ze dne 21. 8. 2026, že žalovaná uhradila celkem , hodnota, x 3 652 Kč a to dne 29. 7. 2025 a dne 3. 9. 2025 k rukám původního věřitele, a následně uhradila ještě částku 18 855 Kč v celkem třech platbách (dne 3. 12. 2025 zaplatila 5 000 Kč, dne 5. 2. 2026 částku 10 000 Kč a dne 16. 2. 2026 částku 3 855 Kč) rovněž původnímu věřiteli. Smlouvou ze dne 18. 12. 2025 došlo k postoupení pohledávky ze společnosti , právnická osoba, na žalobkyni. Předmětnou dlužnou částku žalovaná neuhradila ani přes písemnou výzvu žalobkyně.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Podle § 115a o.s.ř. nebylo třeba k projednání věci samé nařizovat jednání, jelikož žalobkyně s takovým postupem souhlasila již v žalobě a žalovaná na výzvu soudu nevyjádřila svůj nesouhlas s tímto postupem, pročež se její souhlas v souladu s § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal.3. Z předložených důkazů soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 9. 6. 2025 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, ve znění jejího dodatku č. , hodnota, (č.l. 11) a dodatku č. , hodnota, (č.l. 12), na jejímž základě byly žalované poskytnuty úvěrové prostředky ve výši 22 000 Kč, úrok činil 279,83 % ročně, RPSN činila 1 141,20 %, splatnost úvěru byla sjednána na 30 dní. Skutečnost, že peněžní prostředky v celkové výši 22 000 Kč byly vyplaceny na účet žalované, je zřejmá ze zprávy banky na č. l. 25, z níž je rovněž patrné, že účet č. ú. , č. účtu, je veden na jméno žalované. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2025 ve spojení s přílohou představující seznam postupovaných pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovanou identifikovaná pod číslem , hodnota, byla právním předchůdcem postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna dopisem žalobkyně datovaným ke dni 18. 4. 2026. Předžalobní výzvou ze dne 18. 4. 2026 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky do tří dnů od doručení této výzvy. Podle statistických údajů České národní banky dostupných na www.cnb.cz činily v červnu 2026 průměrné úrokové sazby při spotřebě domácností a fixaci na jeden rok až pět let sazbu do 10 % ročně.4. Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.6. Podle § 588 o. z. je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu, pokud to smysl či účel zákona vyžaduje. Právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné absolutně.7. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož paragrafu bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi žalovanou a žalobkyní nevznikl závazek v podobě úvěru podle § 2395 občanského zákoníku na základě žalobkyní předložené úvěrové smlouvy. Smluvní strany zamýšlely uzavření takového druhu závazku, což je soudem dovozováno z obsahu smlouvy. Soud však z úřední povinnosti zkoumal případnou absolutní neplatnost této smlouvy a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva ze dne 9. 6. 2025 je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. Úroková sazba dle smlouvy činila více než 279 % ročně. Takovou výši úroku soud shledává jako nemravnou ve smyslu § 588 občanského zákoníku. Pro zjednodušení odůvodnění tohoto závěru odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je formulován názor na rozpor určité výše úroků ujednaných ve smyslu § 658 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb, ve znění účinném do 31. 12. 2013) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Právní předchůdkyně žalobkyně prokazatelně poskytla žalované úvěrové prostředky v celkové výši 22 000 Kč, z čehož žalovaná dle tvrzení žalobkyně již celkem 26 159 Kč vrátila. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, kdy soud hodnotí uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou, by tak žalobkyni vzniklo právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení, leč po zohlednění všech plateb učiněných ze strany žalované je zřejmé, že žalovaná již částku odpovídající bezdůvodnému obohacení v plné výši vydala. Jelikož tedy žalovaná na poskytnutou částku 22 000 Kč již zaplatila 26 159 Kč, žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nic nedluží. Proto soud žalobu s ohledem na shora uvedené závěry zcela zamítl.9. Výrok II. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měla v řízení převážně úspěšná žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ze spisu však nevyplynulo, že by v průběhu řízení žalované nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.