Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení (i) jistiny úvěru ve výši 52 638,99 Kč, (ii) smluvního úroku ve výši 5 140,72 Kč splatného ke dni 19. 11. 2025, (iii) smluvního úroku ve výši 11,50 % ročně z jistiny úvěru ve výši 52 638,99 Kč od 20. 11. 2025 do zaplacení a (iv) zákonného úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky ve výši 57 779,71 Kč jdoucího od 20. 11. 2025 a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že je právní nástupkyní , právnická osoba, ., IČ , IČO, („Banka“). Dne 13. 7. 2023 Banka uzavřela s žalovanou Smlouvu o úvěru č. , hodnota, („Smlouva“). Smlouvou se Banka zavázala, že poskytne žalované úvěr do výše 185 840 Kč. Naproti tomu se žalovaná zavázala, že Bance splatí úvěr ve formě 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 262 Kč. Dále se zavázala hradit další platby dle Smlouvy a Ceníku (pojištění a poplatky). Smluvní strany si ve Smlouvě sjednaly (čl. Prodlení Klienta a jeho důsledky), že v případě svého prodlení je žalovaná povinna platit úrok z prodlení nejen z jistiny, ale rovněž i z včas nesplacených poplatků, úroků či smluvních pokut (v takovém případě se přičítají k jistině úvěru). Žalovaná porušila své závazky ze Smlouvy zejména tím, že se opakovaně dostala do prodlení. Banka proto využila svého práva a v souladu se Smlouvou (čl. Opatření Banky) a Produktovými podmínkami prohlásila již vyčerpané částky úvěru (jistiny) včetně úroků a všech ostatních finančních závazků za okamžitě splatné ke dni 19. 11. 2025. Dlužná částka činila 65 580,71 Kč. Žalovaná ji ani po zesplatnění neuhradila. Následně Banka postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou vyplývající ze Smlouvy s veškerým příslušenstvím a právy s pohledávkou spojenými na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2026 s účinností ke dni 3. 2. 2026. Žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky doporučeným dopisem. Ke dni postoupení pohledávka činila 57 779,71 Kč sestávající z jistiny ve výši 52 638,99 Kč a smluvního úroku k 19. 11. 2025 ve výši 5 140,72 Kč. Dne 8. 4. 2026 žalobkyně odeslala žalované písemnou výzvu před podáním žaloby. Ani poté žalovaná ničeho neuhradila.2. Podáními ze dne 29. 5. 2026 a 25. 6. 2026 žalobkyně doplnila žalobu. K prověření úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru Banka řádně ověřila úvěruschopnost žalované, když zjistila, že její příjmy představují částku 18 500 Kč a žalovaná je dle poznatků Banky schopna hradit úvěr v poskytnuté výši, když rozdíl mezi příjmy a výdaji byl dostatečný. Žalovaná celkem uhradila na úvěr částku ve výši 142 906 Kč, přičemž v tomto soud odkazuje na „tabulku úhrad“ na č. l. 55, ze které se podává, že za dobu 1 roku splácení žalovaná uhradila pouze dvakrát plnou splátku, jinak vždy hradila nižší splátky. Strany sjednaly použití úvěru na konsolidaci úvěrů v celé výši. K opakovanému dotazu soudu, z jakých konkrétních informací Banka vycházela při prověřování úvěruschopnosti žalované, žalobkyně toliko pouze v obecné rovině uvedla, že bylo postupováno ze získaných relevantních vnitřních i vnějších zdrojů. Jedinou k důkazu označenou listinou, ze které by tak bylo možno čerpat údaje o úvěruschopnosti žalované tak zůstal návrh na uzavření smlouvy, protokol o ověření úvěruschopnosti klienta obsahující obecné proklamace a informaci o příjmu žalované ve výši 18 500 Kč a datový přehled k dotazu do registrů BRKI/NRKI, ze kterých bylo zjištěno, že žalovaná měla úvěry ve výši 274 521 Kč s měsíční splátkou 24 586 Kč.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Ve věci bylo na den 22. 7. 2026 nařízeno jednání. Den předtím byl zdejšímu soudu doručen email z emailové adresy , e-mail, (viz č. l. 112, 113). Email nebyl opatřen elektronickým podpisem. Jeho obsahem bylo: „Ja dolu podpisana , jméno FO, nar., Datum narození žalované, pohrebu na Slovensku dlh sem ohotna splácet vo vyske 6000 korun prosím vás o zaslání adresy gde to muzu splácet dakujem , jméno FO, “. Soud vyhodnotil tento email jako omluvu žalované z jednání, nikoliv žádost o odročení ústního jednání. Dne 22. 7. 2026 se žalovaná k jednání nedostavila. S ohledem na to, že žalované bylo předvolání k jednání doručeno do vlastních rukou dne 7. 7. 2026 (viz č. l. 102), a že žalovaná nepožádala z důležitého důvodu o odročení jednání, soud projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti žalované (viz § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, „o. s. ř.“).5. Soud po provedené dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Při ověření úvěruschopnosti Banka vycházela z příjmu žalované 18 500 Kč měsíčně a výdajů 10 000 Kč měsíčně. Dále vycházela z toho, že žalovaná je vdaná, bydlí v pronajatém domě, je vyučena a nezaměstnaná [viz návrh Smlouvy na čl. 7 a protokol na č. l. 62 a 63]. Z datového přehledu k dotazu do registrů BRKI/NRKI bylo zjištěno, že žalovaná měla v době před uzavřením smlouvy úvěry ve výši 274 521 Kč s měsíční splátkou 24 586 Kč. Dne 13. 7. 2023 Banka a žalovaná uzavřely Smlouvu. Banka se zavázala poskytnout žalované na její účet úvěr do výše 185 840 Kč, který bude použit na úhradu předchozích úvěrů žalované u Banky (385 088 Kč, 165 544 Kč). Žalovaná měla splatit úvěr v 36 splátkách po 6 262 Kč. Na smlouvu navazují Všeobecné obchodní podmínky a ceník Banky [viz Smlouva a VOP na č. l. 7 - 26]. Dne 13. 7. 2023 Banka potvrdila žalované akceptaci návrhu Smlouvy [viz akceptace na č. l. 27]. Dne 20. 7. 2023 byl čerpán úvěr dle Smlouvy ve výši 162 325 Kč [viz výpis z účtu na č. l. 66 a sdělení banky na č. l. 108 až 111]. Dne 21. 7. 2023 Banka oznámila žalované, že úvěr dle Smlouvy byl čerpán dohodnutým způsobem. Celková vyčerpaná částka úvěru byla 162 325 Kč. První splátka měla být ve výši 1 289,58 Kč a následné pravidelné splátky 5 470 Kč, splatné vždy k 11. dni v měsíci [viz oznámení na č. l. 60]. V období srpna 2023 až prosince 2023 žalovaná splácela úvěr každý měsíc, byť platby přesně neodpovídaly výši splátky [viz výpis na č. l. 66]. Od ledna 2024 žalovaná začala mít problémy se splácením, tj. stále nehradila přesné částky splátky, a navíc některé splátky hradila na vícekrát a po splatnosti [viz výpisy na č. l. 64 a 65]. V době od července 2023 do června 2025 měla žalovaná měsíční obrat na svém běžném účtu v řádu několika tisíc korun českých (nejméně 798 Kč, nejvýše 8 595 Kč). Pravidelně spotřebovala všechny prostředky, které na účet dorazily. Na eurovém účtu neměla žádný pohyb [viz výpisy na č. l. 67 - 95]. Za dobu od srpna 2023 do ledna 2026 žalovaná uhradila Bance v 39 platbách celkem 142 906 Kč [viz souhrnný výpis pohybů na účtu na č. l. 99]. Dne 20. 11. 2025 Banka odeslala žalované prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvu k uhrazení dluhu. Dluh vyčíslila celkovou částkou 65 580,71 Kč [viz prohlášení na č. l. 29 a přehled podacích čísel na č. l. 29]. Dne 28. 1. 2026 Banka a žalobkyně uzavřeli Smlouvu o postoupení pohledávek č. 12/2022/37. Banka tak postoupila i pohledávku za žalovanou z titulu Smlouvy [viz smlouva na č. l. 48 - 51]. Dne 6. 2. 2026 žalobkyně odeslala žalované oznámení o postoupení pohledávky [viz oznámení na č. l. 28 a část podacího archu na č. l. 100]. Dne 8. 4. 2026 žalobkyně odeslala žalované výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě. Vyzvala tak žalovanou k úhradě částky 62 717,88 Kč [viz výzva na č. l. 32 a 33 a podací lístek na č. l. 34].6. Všechny výše uvedené v řízení provedené důkazy soud zhodnotil postupem dle § 132 o. s. ř. a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu. Před uzavřením Smlouvy žalovaná měla u Banky 2 úvěry (385 088 Kč a 165 544 Kč). V době uzavření Smlouvy žalovaná byla nezaměstnaná a bydlela v nájmu. Tvrdila bance příjem 18 500 Kč měsíčně a výdaje 10 000 Kč měsíčně. Rozdíl mezi výdaji a příjmy činil 8 500 Kč. Na základě Smlouvy mělo dojít k refinancování jednoho z dřívějších úvěrů žalované u Banky. Nezaměstnaná žalovaná, jejíž příjmy nebyly nikterak ověřovány, měla splácet (nový) úvěr v měsíčních splátkách po 6 262 Kč, resp. následně v pravidelných měsíčních splátkách po 5 470 Kč. Žalované tak mělo zůstat z jejího příjmu po zohlednění výdajů 2 238 Kč, resp. 3 030 Kč. Přesto Banka uzavřela s žalovanou Smlouvu a refinancovala tak předchozí úvěr žalované v částce 162 325 Kč. Za dobu od roku 2023 do ledna 2026 žalovaná měla na běžné účtu obrat v řádu tisíců korun českých. Od počátku řádně nesplácela úvěr. Uhradila Bance celkem 142 906 Kč. , adresa, Banka zesplatnila úvěr a vyzvala žalovanou k úhradě celkové dlužné částky. Následně Banka postoupila žalobkyni pohledávku za žalovanou. Poté žalobkyně přistoupila k vymáhání dlužné částky.7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („Zákon“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 Zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 Zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 Zákona je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.9. Podle § 2991 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („OZ“), Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o částečné důvodnosti podané žaloby. Soud se prvotně zabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně zkoumala dostatečným způsobem kredibilitu žalované před uzavření úvěrové smlouvy a dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a z tohoto důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně způsob, jakým zkoumala úvěruschopnost žalované, doložila pouze předložením návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, protokolem o ověření úvěruschopnosti vyhotoveným žalobkyní obsahující jen obecné proklamace a nikoliv individualizované zjištění vztahující se k osobě žalované a výpis z registrů BRKI a NRKI, ze kterých se podávalo velké úvěrové zatížení žalované před poskytnutím úvěru. Z těchto listin bylo zjištěno, že účelem úvěru je konsolidace předchozích úvěrů, žalovaná byla v té době nezaměstnaná, její nedoložený příjem měl představovat částku 18 500 Kč. Žalobkyně vyjma sjetiny výpisu z registrů BRKI a NRKI nedoložila zkoumání výdajů žalované. Finanční situace žalované, která byla v té době neúměrně zatížena úvěrovými produkty (výpis z registrů BRKI a NRKI), byla nezaměstnaná, bydlela v nájmu a její výdaje představovaly cca 10 000 Kč zcela jistě nedovolovala žalované přijetí dalšího úvěru se splátkou ve výši cca 6 000 Kč a evidentně ji vystavovala existenčnímu riziku. Ostatně o tom vypovídá i způsob hrazení úvěrových splátek, které žalovaná hradila nepravidelně a v nižších než stanovených výších. Žalobkyně nadto vůbec netvrdila ani nedoložila způsob ověřování výdajů žalované (zřejmě se spokojila s obecným prohlášením žalované v návrhu na uzavření úvěrové smlouvy, kde žalovaná uvedla výdaje ve výši 10 000 Kč při povinnosti hrazení nájemného, zůstává však s podivem, z čeho by saturovala své další výdaje spojené s obživou, hygienou, povinnými poplatky – vodné, stočné, elektřina, atp). S ohledem na právě řečené je soud toho názoru, že předchůdkyně žalobkyně za dané situace řádně nepostupovala při prověřování úvěruschopnosti žalované, které úvěr za dané situace neměla vůbec poskytnout, a proto soud ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR - Finance, kde se mimo jiné uvádí, že „články 8 a 23 směrnice Evropské parlamentu a Rady EU č. 2008/48/OES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splní požadavky tohoto článku 23. články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy.11. Shora uvedený závěr pak platí i při aplikaci aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně posouzení kredibility úvěrovaných, zejména rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. S ohledem na shora uvedené tedy soud posoudil danou právní věc jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a n. občanského zákoníku. V rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalované skutečně poskytnuta částka ve výši 162 325 Kč. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnající se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 19 419 Kč (po odečtení plateb žalované ve výši 142 906 Kč z poskytnuté částky 162 325 Kč), přičemž ve zbytku žalobu zamítl včetně odpovídající části příslušenství tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Lhůtu splatnosti soud určil dle prohlášení o okamžité splatnosti ze dne 19. 11. 2025, které se dostalo do dispozice žalované dne 25. 11. 2025 (§ 573 OZ), a žalovaná měla povinnost ihned žalobkyni dlužnou částku uhradit. Protože se žalovaný dostal dnem následujícím do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, jehož výše byla určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil žalované ve formě splátek, když lze představovat, že dluh bude uhrazen ve lhůtě 4 měsíců, což evidentně nevystaví žalobkyni ani žalovanou žádným existenčním rizikům.12. Výrok III. o náhradě nákladů řízení má svou oporu v § 142 odst. 2 o. s. ř., když převážně úspěšná žalovaná by měla právo na zaplacení poměrné části nákladů řízení. Ze spisu se však nepodává, že by žalované nějaké náklady řízení vznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.