16 C 137/2023-31 — Okresní soud v Přerově

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení celkem částky 24.400 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce společnost [právnická osoba] [obec] (dále jen právní předchůdce žalobce nebo žalobce) uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejím základě poskytl žalované finanční prostředky ve výši 20.000 Kč, které se žalovaná zavázala předchůdci žalobce vrátit v celkové výši 36.000 Kč v 60 týdenních hotovostních splátkách po 600 Kč (2.400 Kč měsíčně), počínaje dnem [datum], přičemž poslední splátka byla stanovena na den [datum]. Žalovaná své smluvní závazky nesplnila a předchůdci žalobce vrátila pouze částku 12.000 Kč. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení dlužné dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 18.977,71 Kč a dlužných poplatků za služby ve výši 5.422,29 Kč včetně příslušenství. Na výzvu soudu žalobce v doplnění žaloby ze dne [datum] popsal, jak jeho právní předchůdce s odbornou péčí profesionála v oboru úvěrování zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalované podle § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb. Smlouvou ze dne [datum] postoupil předchůdce spornou pohledávku na žalobce. Přes výzvy a předžalobní upomínku žalovaná zbývající dlužnou částku předchůdci ani žalobci nezaplatila. 2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů 3. Z provedených důkazů zjistil soud skutkový stav věci takto. 4. Z písemné smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti ze dne [datum], [číslo] ve znění smluvních podmínek soud zjistil, že předchůdce žalobce [právnická osoba] [obec] se zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve formě peněžité zápůjčky v hotovosti ve výši 20.000 Kč, který se žalovaná zavázala předchůdci vrátit spolu s úroky ve výši 4.000 Kč, poplatkem za administrativu ve výši 4.000 a s poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8.000 Kč, tj. v celkové výši 36.000 Kč, při RPSN 206,15 %, formou 60 týdenních splátek po 600 Kč (2.400 Kč měsíčně), přičemž první splátka měla být splatná do 7 dnů od uzavření smlouvy a každá následující splátka nejpozději do konce následujícího týdenního období. V čl. 5 bodu 1 písm. a) – f) smluvních podmínek se strany mimo jiné dohodly, že v případě prodlení žalované se zaplacením příslušné splátky vznikne předchůdci právo mimo jiné požadovat úhradu celé dosud nesplacené jistiny spolu se zákonnými úroky z prodlení, úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, náhradu nákladů za vymáhání pohledávky ve výši 400 Kč za písemnou upomínku a 1.000 Kč za osobní upomínku a náhradu nákladů vynaložených v souvislosti se soudním vymáháním. 5. Pokud jde o vzájemné plnění, podle čl. 1 bodu 2 smlouvy žalovaná potvrdila svým podpisem převzetí částky 20.000 Kč v hotovosti. Podle tvrzení žalobce v žalobě žalovaná na úvěrový dluh uhradila do dne postoupení pohledávky na žalobce celkem částku 12.000 Kč. Pravdivost tohoto tvrzení nebyla v řízení ničím vyvrácena. 6. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením sporné smlouvy, soud ze zákaznické karty ze dne [datum] zjistil, že žalovaná byla svobodná, bez dětí, měla trvalý pobyt v sídle Městského úřadu v Hranicích Pernštejnské náměstí 1 v [obec], měla se zdržovat v nájemním bytě na adrese [adresa], přičemž údajný druhý příjem nebyl doložen ani smlouvou ani mzdovými doklady. Žalovaná neměla další zápůjčky ani úvěry a její výdaje na bydlení měly činit částku 2.000 Kč s tím, že zbytek měl hradit neoznačený přítel. Na osobní výdaje žalovaná vynakládala částku 3.500 Kč měsíčně. Podle mzdových listů měla mít žalovaná čistou mzdu ze zaměstnání v srpnu 2019 ve výši 4.880 Kč, v září 2019 ve výši 13.525 Kč (z ní byla srážena exekuce ve výši 1.412 Kč) a v říjnu 2019 ve výši 13.779 Kč (z níž se srážela exekuce ve výši 2.450 Kč). Doložený průměrný čistý měsíční příjem žalované po srážkách z exekuce činil částku 9.440 Kč. Podle nájemní smlouvy ze dne [datum] byla žalovaná jedinou nájemkyní bytu a její údajný„ přítel“ nebyl ve smlouvě vůbec uveden, přičemž nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do [datum]. Žalovaná měla za pronájem bytu pronajímateli hradit čisté nájemné ve výši 6.098 Kč a za služby 2.502 Kč, dohromady částku 8.600 Kč. Pokud se od zjištěného a ověřeného průměrného příjmu ve výši 9.440 Kč odečetly náklady na bydlení ve výši 8.600 Kč, zbývala žalované pouze částka 840 Kč, z níž měla hradit náklady na svoji výživu, ošacení, hygienu, mobil, internet, koníčky apod. a sjednanou splátku úvěru ve výši 2.400 Kč měsíčně. Již z těchto doložených a ověřených podkladů muselo být předchůdci žalobce evidentně jasné, že žalovaná nebude schopna poskytovaný úvěr řádně splácet a v tomto případě neměl předchůdce žalobce žalované úvěr vůbec poskytovat. Pokud tak přesto učinil, porušil ustanovení § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a bylo mu zjevně zcela jedno, zda žalovaná úvěr vrátí či nikoliv. 7. Soud dále zjistil, že smlouvou ze dne [datum] včetně příloh byla sporná pohledávka vůči žalované postoupena z předchůdce žalobce na žalobce, o čemž měla být žalovaná informována dopisem předchůdce žalobce ze dne [datum], zasílaným na adresu [ulice a číslo] [obec]. Předžalobní výzvu ze dne [datum], v němž byla také zmínka o postoupení pohledávky, doručoval žalobce žalované na adresu [adresa], o čemž předložil pouze podací lístek ze dne [datum]. Žádný doklad o doručení této předžalobní výzvy žalované žalobce soudu nepředložil. Z obsahu předložené nájemní smlouvy však vyplynulo, že nájem bytu skončil dne [datum] a z předložených listin nelze zjistit, zda se žalovaná v době doručování předžalobní výzvy žalobce skutečně zdržovala na adrese [ulice a číslo] [obec] a že se předžalobní výzva skutečně ostala do její dispozice. Ostatně žaloba byla žalované doručena na adresu jejího trvalého pobytu [ulice a číslo] v [obec]. 8. Ve vztahu k obvyklým úrokovým sazbám u obdobných spotřebitelských neúčelových úvěrů v době uzavírání sporné smlouvy v listopadu 2019 soud z vyjádření bankovních domů zjistil, že [právnická osoba] poskytovala v té době obdobné spotřebitelské úvěry za roční úrokovou sazbu od 3,9 % do 22,7 %, přičemž průměrná roční úroková sazba činila 13,3 %, [právnická osoba] poskytovala spotřebitelské úvěry za úrokovou sazbu 13,78 %, Equa bank ve výši 12,31 % a [ulice] spořitelna poskytovala obdobné úvěry za úrokovou sazbu 15,9 %. Průměrná roční úroková sazba všech bankovních domů činila v rozhodném období zaokrouhleně 13,82 %. 9. Soud na projednávanou věc aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy a dospěl k následujícím právním závěrům. 10. Po posouzení jednotlivých ustanovení i celého obsahu smlouvy soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z. 11. Sporná smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřená podle § 2395 o. z., má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru a žalované jako spotřebiteli je poskytována zvýšená ochrana podle § 1810 a násl. o. z. a podle zákona č. 257/2016 Sb., z jehož ustanovení § 86 odst. 1 mimo jiné vyplývá povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, a to pod sankcí spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy. 12. Podle § 588 o. z. soud přihlíží i bez návrhu (z úřední povinnosti) k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud tedy z úřední povinnosti zkoumal, zda žalobce při poskytování úvěru žalované splnil zákonné povinnosti ve smyslu § 75, § 84 a § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Pokud by tak neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz nález Ústavního soudu ČR III. ÚS 412/2018). 13. Ve vztahu ke zjišťování a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele podle zákona č. 257/2016 Sb. (účinného od 1. 12. 2016 do rozhodnutí soudu) soud obecně uvádí, že věřiteli je v § 75, § 84 a § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. uložena povinnost před uzavřením spotřebitelských smluv o úvěru a zápůjčce (dále jen smlouvy o úvěru) nebo před každou změnou již uzavřených smluv o úvěru spočívající ve významném navýšení úvěru„ přesvědčivě zkoumat a s odbornou péčí posoudit“, zda budoucí dlužník – spotřebitel – nebude mít zjevný problém požadovaný úvěr splatit (nález ÚS ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Názor Ústavního soudu je souladný se závěry zformulovanými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž odbornou péčí se má na mysli