11 C 169/2021-51 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobou doručenou soudu dne 26.3.2021 se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky ve výši 3.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 3.000 Kč od 31.5.2018 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 2.730 Kč a částky 3.000 Kč představující smluvní pokutu. to vše z titulu smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] uzavřené mezi předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovaným dne 5.4.2016. V odůvodnění uvedla, že mezi žalovaným a předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba], [IČO]), byla uzavřena dne 5.4.2016 smlouva o úvěru č. [anonymizováno], dle které byl téhož dne na bankovní účet žalovaného poskytnut úvěr ve výši 3.000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši 930 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku nejpozději do 25.4.2016. Žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas, předchůdci žalobkyně tak vznikl dle čl. X. odst. X.2 smlouvy o úvěru nárok na smluvní pokutu ve výši 3.000 Kč. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalobkyně pohledávku za žalovaným nabyla na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30.5.2018 s účinností k témuž dni, změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena původním věřitelem přípisem ze dne 12.7.2018. Ke dni postoupení činil dluh žalovaného částku 8.730 Kč, jež se skládá z nesplacené jistiny ve výši 3.000 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 930 Kč, smluvní pokuty ve výši 3.000 Kč, poplatků za prodlení ve výši 1.800 Kč. Žalobkyně současně požaduje i úhradu zákonného úroku z prodlení Žalovaný ani přes výzvu žalobkyně na svůj dluh ničeho neuhradil. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr bohužel nedisponuje. 3. Usnesením ze dne 23.6.2021, č.j. 11 C 169/2021-39 soud řízení k návrhu žalobkyně částečně zastavil co do částky 5.730 Kč, jež představuje kapitalizovaný úrok ve výši 2.730 Kč a smluvní pokutu ve výši 3.000 Kč. Nadále se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení pohledávky ve výši 3.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 3.000 Kč od 31.5.2018 do zaplacení. 4. Soud ve věci rozhodl dle § 115a občanského soudního řádu (o.s.ř.) bez nařízení ústního jednání. Žalovaný byl usnesením soudu vyzván ke sdělení, zda souhlasí s procesním postupem podle uvedeného zákonného ustanovení, tedy s rozhodnutím věci bez jeho osobní účasti a bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o fikci svého souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě 7 dnů nesdělí soudem požadované stanovisko. Žalovaný soudu ve stanovené lhůtě nezaslal své vyjádření, souhlas s takovým procesním postupem soud podle uvedeného poučení daného účastníku předpokládal, žalobkyně s takovým postupem souhlasila již v žalobě, a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání a bez osobní účasti zástupce žalobkyně a žalovaného. 5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 6. Smlouvou o úvěru č. [anonymizováno] uzavřenou dne 5.4.2016 mezi společností [právnická osoba], jako věřitelem a žalovaným jako klientem vzal soud za prokázané, že touto se společnost [právnická osoba], zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 3.000 Kč dne 5.4.2016 na účet žalovaného č. [bankovní účet]. Žalovaný se pak zavázal splatit úvěr do 25.4.2016 a dále věřiteli zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 930 Kč. 7. Potvrzením o platbě bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně poskytl dne 5.4.2016 žalovanému částku 3.000 Kč na účet označený žalovaným ve smlouvě o úvěru. 8. Výzvou ze dne 11.3.2021 vyzvala žalobkyně žalovaného před podáním žaloby k úhradě dlužné částky. 9. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30.5.2018, včetně přílohy a oznámením o postoupení pohledávek zaslaným právním předchůdcem žalobkyně žalovanému dne 12.7.2018. <i>10. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>11. Podle § 2991 odst. 1, 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>12. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 13. Shora provedená skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: 14. Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4.2015, č.j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 15. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila žádné důkazy, žádné listiny prokazující, že by provedla ověření příjmů a výdajů žalovaného, když sdělila, že žádnými důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora z 5.3.2020 ve věci vedené pod sp. zn. C -679/18, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě (Česká republika) ze dne 25. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2018, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Primárním cílem zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana individuálního spotřebitele„ před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních a sociálních poměrů spotřebitele, které mohou zásadním způsobem dopadnout na jeho osobní a rodinnou finanční situaci, postihnout jeho majetek a ohrozit uspokojování základních životních p