9 C 145/2023-57 — Okresní soud v Pardubicích

1. Žalobkyně se žalobním návrhem podaným dne 25. 1. 2023 domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 102 775,38 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že na základě smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 16. 8. 2021 byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 100 000 Kč. Za poskytnuté prostředky se žalovaný zavázal uhradit úrok ve výši 16,99 % ročně a poplatky dle smlouvy a platného ceníku. Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 926 Kč, vždy nejpozději do 13. dne v měsíci. Svůj závazek včas a řádně neplnil a dostal se s hrazením splátek úvěru do prodlení. Na výzvy žalobkyně nereagoval, proto byl dne 27. 4. 2022 celý úvěr prohlášen za okamžitě splatný, když žalovaný byl v prodlení s více než 2 splátkami. Žalovaný tak dluží žalobkyni částku 99 388,38 Kč na jistině, dále na poplatcích částku 3 378 Kč, na dlužném smluvním úroku částku 7 442,70 Kč počítaném z jistiny od 28. 4. 2022 do 12. 12. 2022, dále od 13. 12. 2022, tj. ode dne následujícího smluvní úrok ve výš 11,75 % 99 388,38 Kč, na zákonném úroku z prodlení dluží částku 7 632,55 Kč za období od 28. 4. 2022 do 12. 12. 2022, a dále ve výši 11,75 % ročně z částky 99 388,38 Kč až do uhrazení dlužné částky. Pokud jde o úvěruschopnost žalovaného úvěr splácet, uvedla, že vycházela z údajů klienta, které byly individuálně vyhodnoceny v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a jejího obezřetného schvalování. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který se žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou, proto byl zrušen. Následně byla žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu zaslána žaloba spolu s výzvou k vyjádření jak k žalobě, tak k navrhovanému postupu. Doručeno bylo postupem dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Žalovaný se k žalobě ani k navrhovanému postupu nevyjádřil, soud tak rozhodl na základě listinných důkazů ve spise založených dle § 115a o.s ř., bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobním návrhu a u žalovaného po daném poučení, souhlas byl předpokládán (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). 3. Smlouvou ze dne 16. 8. 2021 bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve výši 100 000 Kč s tím, že úvěr bude veden na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 13. 8. 2025 v měsíčních splátkách po 2 926 Kč. Dohodnuta byla úroková sazba ve výši 16,99 % ročně a při řádném splácení 15,14 % ročně a splátky byly splatné vždy v 13. den kalendářního měsíce s tím, že úroky z úvěru budou připisovány k jistině a stanou se její součástí. Celkově tak při splnění všech dohodnutých předpokladů bude uhrazena částka 139 275 Kč. Při řádném splácení a odpuštění splátek bude činit celková úhrada 132 670 Kč. 4. K výzvě soudu žalobkyně sdělila, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla, když klient uvedl svůj příjem ve výši 17 915 Kč, což bylo pracovníkem banky zkontrolováno na základě příchozích transakcí na účtu žalovaného. Žalovaný v žádosti o úvěr dále uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má základní vzdělání a nemá žádné výdaje. Žádá o úvěr ve výši 20 000 Kč za účelem konsolidace. Vyjádřil souhlas, aby mu banka nabídla na základě údajů uvedených v žádosti i jinou výši úvěru či jiný úvěrový produkt. Žalobkyní tak byly stanoveny životní výdaje žalovaného po zohlednění situace podle interního ekonomického modelu na částku 6 075 Kč a zároveň byla stanovena hranice poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu, který v tomto případě činil 16,33 % po poskytnutí úvěru. Splátka nového úvěru činila 2 926 Kč. Po odečtení splátkového zatížení klientovi zbývalo 14 989 Kč k pokrytí životních nákladů. Zároveň žalobkyně předložila výpisy z osobního účtu žalovaného a sdělila, že provedla i ověření, zda klient není v aktivním insolvenčním řízení. Na uvedenou pohledávku žalovaný uhradil pouze částku 14 765,26 Kč, která byla započtena na ve výši 12 249,72 na jistinu, ve výši 2 490 Kč na poplatky a ve výši 25,54 Kč na úroky z prodlení. 5. Písemností ze dne 26. 3. 2022 byl žalovaný žalobkyní vyzván tzv. poslední výzvou k úhradě dlužných splátek ve výši 10 967 Kč nejpozději do 27. 4. 2022. Písemností ze dne 27. 4. 2022 byl vyrozuměn o okamžité splatnosti celkového dluhu s tím, že tento činí 102 980 Kč a je dále úročen sazbou řádného úroku a úroku z prodlení. 6. Předžalobní upomínkou ze dne 14. 12. 2022 byl žalovaný upozorněn, že z uvedené smlouvy dluží částku 117 615,51 Kč a byl vyzván, nechť je uhrazena na přesně uvedený účet a poučen o možnosti zahájení soudního řízení v případě neuhrazení. 7. Dle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 9. Podle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 11. Po zhodnocení všech důkazů ve spise založených soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný, avšak pouze částečně. 12. Nejprve se musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť jednou ze smluvních stran byl žalovaný jako spotřebitel a bylo tak nezbytné při posuzování právního vztahu vedle občanského zákoníku aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. 13. Poskytovatel tak při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 14. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či 33 Cdo 201/2018) i Ústavního soudu – viz Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Zde Ústavní soud uvedl, že pokud je dlužník v postavení spotřebitele, má poskytovatel úvěru jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, když řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost. 16. Je pravda, že výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1. 12. 2016 O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto čl