Okresní soud v Pardubicích 6 C 258/2025-60 – Náklady řízení

o 16 511 Kč s příslušenstvím

1 Žalobce se proti žalovanému domáhal zaplacení částky 12 700 Kč jako dlužné jistiny, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 934,31 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 700 Kč od 17. 11. 2017 do zaplacení a dále zaplacení částky 3 811 Kč. Tvrdil, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , jako úvěrujícím, a žalovaným jako úvěrovaným byla dne 29. 10. 2015 uzavřena smlouva o zápůjčce č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému částku 18 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v 60 týdenních splátkách po 551 Kč, přičemž poslední splátka měla být zaplacena dne 22. 12. 2016. Žalobce dále tvrdil, že pohledávka byla na něj postoupena a že se domáhá zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení (představované rozdílem mezi poskytnutou jistinou a platbami žalovaného) a zákonného úroku z prodlení.2 Ve vztahu k dalšímu uplatněnému nároku žalobce tvrdil, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 4. 6. 2015 uzavřena další smlouva o zápůjčce č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč. V souvislosti s touto smlouvou žalobce požadoval zaplacení částky 3 811 Kč představující dlužné plnění vyplývající z této smlouvy. Tvrdil rovněž, že i tato pohledávka byla na něj postoupena.3 Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.4 Věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání, neboť byly splněny veškeré podmínky pro tento postup podle § 115a občanského soudního řádu.5 Ze smlouvy o zápůjčce datované 29. 10. 2015 bylo zjištěno, že původní věřitel poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 18 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy.6 Ze smlouvy o zápůjčce datované 4. 6. 2015 bylo zjištěno, že původní věřitel poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy.7 Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) pro účely tohoto zákona se rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.8 Podle § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.9 Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10 Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11 Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12 Průběh posuzování úvěruschopnosti spotřebitele musí být takový, že poskytovatel úvěru je povinen postupovat s odbornou péčí; vychází z informací poskytnutých spotřebitelem. Nemůže se však spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření jeho tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).13 Při neposouzení úvěruschopnosti je úvěrová smlouva stižena absolutní neplatností (kdy platnost soud zkoumá z úřední povinnosti bez ohledu na uplatněnou námitku, viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a výslovné znění v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022).14 Soud uzavírá, že ač se žalobce domáhá po žalovaném toliko nevrácené jistiny úvěru z titulu bezdůvodného obohacení, je třeba vycházet i v takové situaci z toho, jaký je postup, pokud soud dojde k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z.15 Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 občanského zákoníku); na ostatní sjednaná plnění nemá věřitel z neplatné smlouvy nárok.16 Nicméně při vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru je třeba přihlédnout i k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravujícím soukromoprávní sankci v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy nelze v tuto chvíli úrok z prodlení přiznat.17 Žalovanému tedy byla uložena povinnost vrátit toliko doposud nevrácenou jistinu. Lhůta k plnění byla s ohledem na pasivitu žalovaného v řízení a tedy nemožnost zkoumat jeho majetkové a osobní poměry stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný dostat do prodlení se zaplacením dluhu.18 Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl.19 O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Převážně úspěšný byl žalovaný, náklady mu však v řízení nevznikly. Při stanovování míry úspěchu přihlížel soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti vztahující se k posouzení samotného nároku i k příslušenství – viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3070/14 ze dne 17. 1. 2017, tedy vypočetl hodnotu zamítaného příslušenství ke dni vyhlášení.20 Lhůty k plnění vycházejí z § 160 odst. 1 o. s. ř.