10 C 113/2021-71 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobce se domáhal určení, že žalovaný není v první dědické třídě zákonným dědicem zůstavitelky [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození] (matky žalobce a žalovaného), posledně bytem [adresa]. Činil tak na základě tvrzení, že jej nadepsaný soud odkázal k podání žaloby ve lhůtě 2 měsíců usnesením ze dne 20. 5. 2021, č. j. 26 D 749/2020-238, dále, že zůstavitelka zanechala vlastnoruční závěť spolu s prohlášením o vydědění žalovaného ze dne 8. 7. 2020. Naléhavý právní zájem na určení, kterého se v řízení domáhal, odvozoval jednak od poukazu na to, že byl pozůstalostním soudem odkázán na podání předmětné žaloby, a jednak po poučení procesního soudu, že toto tvrzení o naléhavém právním zájmu nepovažuje soud za dostačující, doplnil, že určením bude najisto postaveno, jaký je rozsah dědictví, o němž zůstavitelka závětí a listinou o vydědění pořídila, v závislosti na existenci nebo neexistenci nároku žalovaného na nepominutelný díl z dědictví. Uváděl, že zůstavitelka uvedla důvody k vydědění tak, že žalovaný se choval bezdůvodně kverulantsky a nepřátelsky, a že nedodržoval závazky vůči zůstavitelce ze smluvních ujednání, a to i z těch písemných žalovaným podepsaným. 2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, měl jednak za to, že listina o vydědění je právním jednáním nicotným i neplatným, nebyla projevena vůle samotné zůstavitelky, listina není psána její rukou, její závažný zdravotní stav neskýtal její stav způsobilosti k vlastnoručnímu pořízení a podpisu předmětné listiny o vydědění ze dne 8. 7. 2020, přitom listina nebyla podepsána před dvěma současně přítomnými svědky, před nimiž by zůstavitelka prohlásila, že listina obsahuje její poslední vůli. Dále měl za to, že důvody, které zůstavitelka uvedla jako důvody vydědění, jednak nejsou pravdivé a jednak nejsou způsobilé vyvolat vydědění, protože neodpovídají zákonným důvodům. Konečně poukazoval na neplatnost jednání i z důvodu, že jím zůstavitelka měla nakládat s majetkem, ke kterému v době pořízení listiny o vydědění neměla dispoziční oprávnění, jelikož dosud nedošlo k ukončení pozůstalostního řízení po manželu zůstavitelky. 3. Z usnesení zdejšího soudu, vydaného prostřednictvím soudní komisařky – Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], notářky – dne 20. 5. 2021 pod č. j. 26 D 749/2020-238, které nabylo právní moci 9. 6. 2021, soud zjistil, že výrokem II. byl žalobce jako pozůstalý syn [anonymizováno] [jméno] [příjmení] odkázán na to, aby ve lhůtě 2 měsíců podal u Okresního soudu v Semilech žalobu proti pozůstalému synovi [jméno] [příjmení] na určení, že tento není zákonným dědicem zůstavitelky v první dědické třídě. Odůvodněno bylo, že zůstavitelka zanechala 4 vlastnoručně psaná pořízení pro případ smrti, a to i závěť a prohlášení o vydědění ze dne 8. 7. 2020 („ Pořízení 1), dále závěť a prohlášení o vydědění z 16. 10. 2015, závěť a prohlášení o vydědění z 28. 7. 2014 a prohlášení o vydědění z 10. 10. 2014. V Pořízení 1 zůstavitelka vydědila mj. žalovaného jako svého syna, důvodem uvedla jeho nepřátelské a kverulantské chování bez pádných důvodů a nedodržování závazků vůči zůstavitelce. Zmíněno bylo, že i v Pořízení 2 a 3 byl žalovaný vyděděn, přičemž v Pořízení 2 mj. kvůli tomu, že na zůstavitelku hrubě zaútočil, neprávem ji urážel a obviňoval. Žalovaný při tom v rámci pozůstalostního řízení opakovaně ve vyjádřeních popřel pravost i platnost uvedených tří Pořízení, přičemž u Pořízení 1 nejen proto, že listina nebyla psána vlastní rukou zůstavitelky, nebyla z její strany vlastnoručně podepsána a nebyla podepsána ani před dvěma svědky, nýbrž také s ohledem na vážný zdravotní stav zůstavitelky, která nebyla způsobilá projevit svoji vůli a takovou listinu pořídit. Zároveň vyjadřoval, že nedošlo k naplnění žádného ze zákonných důvodů vydědění. Soudní komisařka citovala jednotlivá ustanovení § 1494, 1649, 1532 a 1535 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dále ustanovení § 169 odst. 1, resp. § 170 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Dovodila, že jde o spor o dědické právo. Zároveň s podporou argumentací ustanovením § 565 o. z., že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a platnost, jakož i citací odborné literatury (Šešina M., Muzikář L., Dobiáš P.: Dědické právo, praktická příručka, Praha: Leges, 2019, str. 507) vyložila, že při postupu podle § 170 z. ř. s. se u pořízení pro případ smrti ve formě soukromé listiny – je-li zpochybňována její pravost – ukládá žalobní povinnost s odkazem na § 565 o. z. tomu, kdo své právo dovozuje z takové soukromé listiny, vysvětlila, že žalobu s ohledem na spor z dědického práva má podat žalobce. Ten totiž dovozuje své dědické právo ze soukromé listiny – vlastní rukou sepsané závěti, podepsané vlastnoručně, avšak beze svědků. 4. Mezi účastníky bylo nesporné, že usnesení citované v předešlém odstavci žalobce převzal osobně 20. 5. 2021. Jestliže byla žaloba podána ke zdejšímu soudu 20. 7. 2021, pak byla podána ve 2 měsíční lhůtě stanovené citovaným usnesením, tudíž včas. 5. Z kopie závěti a jejího úředního překladu (shodnost kopie předložené oběma procesními stranami – na čl. 24 – 29 a čl. 55 – 58 byla ověřena přímo z dědického spisu zn. 26 C 749/2020) soud zjistil, že je psána vlastní rukou, autorkou je uvedená [jméno] [příjmení], k jménu a příjmení je připojen nečitelný podpis. Obsah závěti z 8. 7. 2020 zahrnuje rozhodnutí pisatelky, že vyděďuje mj. svého syna – žalovaného, a to„ v mnoha ohledech ze stejných důvodů“, přičemž text navazuje na první odstavec závěti, v níž pisatelka vyděďuje (zjevně opakovaně) dceru [jméno] [příjmení] z hlavního důvodu v podobě jejího chování vůči„ nim, rodičům, péče o vlastní děti a její nemorální a příživnický způsob života“. V pasáži týkající se přímo žalovaného pak bylo pokračování textu uvedeno„ kvůli jeho nepřátelskému a kverulantskému chování bez jakýchkoliv pádnějších důvodů; dokonce i úplně cizí by se vůči mně choval slušněji než on, a nedodržoval vůči mě ani své závazky, které vlastnoručně podepsal“. 6. Podle § 170 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako slabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce. 7. Podle § 1646 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) lze nepominutelného dědice ze zákonných důvodů vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který (mimo jiné) a) mu neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, b) o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, případně d) vede trvale nezřízený život. 8. Podle § 1648 o. z. nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění. 9. Podle § 1650 o. z. má nepominutelný dědic vyděděný neplatně právo na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění. Podle § 1654 odst. 1 věta první o. z. nemá nepominutelný dědic právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. 10. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že se neztotožňuje se soudem pozůstalostního řízení ve výběru osoby, kterou pozůstalostní soud odkázal na podání žaloby. Souvisí to s úpravou jak ust. § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních, podle kterého byl z procesního hlediska žalobce na podání žaloby odkázán, dále s hmotně právní úpravou sporu o dědické právo, prioritně s ust. § 1672 a § 1673 občanského zákoníku, a také s úpravou o postavení, právech a ochraně nepominutelných dědiců při dědění v rámci občanského zákoníku. 11. Podle § 1672 o. z. platí, že uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednávání pozůstalosti se k němu nepřihlíží. 12. Podle § 1673 odst. 1 o. z. proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu nepopřenou co do pravosti, se k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný. Naopak proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod vydědění uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit jako na jeho místě. 13. Z ust. § 1673 o. z. plyne, že tento paragraf upravuje zvláštní, specifická pravidla pro určení osoby, která má být odkázána na podání žaloby při existenci sporu o dědické právo. Znamená to, že v případě takto stanovených, pregnantně vyjádřených situací se neuplatňuje ust. § 1672, př