10 C 193/2022-50 — Okresní soud v Semilech

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení peněžitého plnění 18 138,36 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen Smlouva), kterou žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně – [právnická osoba] dne 12. 2. 2020. Tvrzeno bylo, že na základě Smlouvy předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky – případně žalobkyní označované též„ zápůjčka“ – 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, žalovaný se zavázal vrátit jistinu úvěru a zaplatit také 8 917 Kč (ve složení: úroky z úvěru kapitalizované za dobu trvání smlouvy – na částku 5 101 Kč – když dle žalobkyně zároveň měla být sjednána úroková sazba 30% ročně, poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč a částku za„ službu komfortního a flexibilního splácení“ ve výši 2 316 Kč). Celkovou částku 18 917 Kč měl žalovaný splatit v 52 týdenních splátkách po 364 Kč, což však řádně nečinil, neboť uhradil pouze 400 Kč. K 14. 10. 2020 právní předchůdce žalobkyně vyčíslil dluh žalovaného na jistině 9 878,16 Kč a 8 260,20 Kč na úrocích a výše uvedených poplatcích. Dlužná jistina měla být při okolnosti absence řádného splácení žalovaným úročena i po sjednané době trvání Smlouvy (po 10. 2. 2021) úročena sjednanou sazbou 30%. Na žalobkyni pohledávka za žalovaným přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávek z 28. 1. 2022, činila částky na jistině a úrocích (spolu s poplatky), jak je uvedeno v předchozí části odůvodnění, dále mělo jít o kapitalizované úroky 2 897,59 Kč za dobu od 11. 2. 2021 do 28. 1. 2022, kapitalizované úroky z prodlení 1 901,55 Kč za dobu od 7. 3. 2020 do 28. 1. 2022. Od 29. 1. 2022 požadovala žalobkyně přisouzení úroku z prodlení ve výši 10% ročně a úroku z úvěru 30% ročně, vždy z částky tvrzené dlužné jistiny 9 878,16 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud věc rozhodl bez nařízení jednání, jen na základě listinných důkazů, neboť takový postup byl možný a žalobkyně s ním souhlasila výslovně již v žalobě, u žalovaného bylo možné souhlas dovodit absencí reakce na usnesení soudu ze dne 3. 1. 2023, č. j. 10 C 193/2022-15. Jím byl totiž žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě soudem stanovené vyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, a zároveň byl upozorněn, že pokud tak neučiní, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Na základě předložených listinných důkazů zjistil soud níže uvedení skutkové okolnosti. 5. Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 12. 2. 2020 smlouvu, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že úvěr ve výši 10 000 Kč v hotovosti převzal, a dále se zavázal zaplatit žalobkyni„ poplatek“ 8 917 Kč ve skladbě – úrok ve výši 5 101 Kč (úroková sazba 88% ročně – nikoli 30% ročně, jak tvrdila žalobkyně, viz druhá strana Smlouvy), poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 316 Kč Celkem tedy byl povinen žalobkyni zaplatit 18 917 Kč, a to v 52 týdenní splátkách po 364 Kč, resp. u poslední splátky jen v částce 353 Kč. 6. Ze zákaznické karty žalovaného ze dne 12. 2. 2020 soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Uvedla, že ověřila dokumenty ve formě pracovní smlouvy na dobu neurčitou a dvou výplatních pásek za prosinec 2019 a leden 2020, s tím, že žalovaný měl být skladníkem u zaměstnavatele – [právnická osoba], [IČO] kopii výplatních pásek předložila žalobkyně k důkazu, podle nich měla čistá mzda žalovaného činit 26 138 Kč a 25 185 Kč. Žalovaný byl zaznačen jako svobodný, bez vyživovacích povinností, jeho odhadované měsíční výdaje měly činit 10 000 Kč. Zprávou uvedeného zaměstnavatel soud zjistil, že u něj žalovaný v období od října 2019 do února 2020 zaměstnán nebyl a nepobíral žádnou mzdu. 7. Smlouvou o postoupení pohledávky z 28. 1. 2022 prokázala žalobkyně, že na ní přešla pohledávka za žalovaným. 8. Negativní tvrzení, že žalovaný nad rámec částky 400 Kč ničeho předchůdkyni žalobkyně neuhradil, nemůže žalobkyně z hlediska zásad břemene důkazního prokazovat, přičemž naopak žalovaný, v jehož prospěch by bylo tvrdit a prokazovat skutečnosti o provedení dalších úhrad dluhu, ničeho takového v řízení neuvedl. 9. Právní posouzení soud provedl podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 1958 odst. 1 o. z. je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Podle odst. 2 téhož ustanovení neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch – mimo jiné – plněním z právního důvodu, který odpadl. 11. Podle § 1968 věta první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. platí, že věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Skutkové a právní závěry soudu vyznívají takto. V projednávané věci úrok obsažený v textu Smlouvy, připravené předchůdkyní žalobkyně, představuje výši 88% (!) ročně – nikoli 30% ročně, jak uváděla žalobkyně, tudíž zásadním způsobem převyšuje obvyklý úrok, který byl v době uzavření smlouvy o úvěru (12. 2. 2020) poskytován bankami, ale i nebankovními institucemi. To nelze omluvit ani tím, že půjčka byla poskytována nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků. Soud jej proto vyhodnotil takto ujednaný úrok z úvěru (ze spotřebitelského úvěru) za jsoucí v rozporu s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o. z. a tedy neplatným ve smyslu citovaného ustanovení (viz mj. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák.). K uvedené neplatnosti pak soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Zároveň bylo ujednání o úrocích z půjčky kvalifikováno jako neoddělitelná součást Smlouvy o spotřebitelském úvěru vzhledem k osobě právního předchůdce žalobkyně, kdy předmětem podnikání předchůdce bylo poskytovat finanční úvěry, tudíž by předmětnou smlouvu bez finančního profitu za poskytnutí půjčky v podobě sjednaného úroku neuzavřel (§ 576 o. z.). Byl-li sjednaný úrok shledán neplatným a nelze-li ho od zbytku smlouvy oddělit, je neplatnou celá smlouva o úvěru. 13. Žalovaný nicméně nesporně přijal plnění z neplatného právního úkonu ve výši 10 000 Kč, po právní stránce jde o bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.). Přitom nad rámec jedné splátky 400 Kč nesplnil svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 1 o. z.) ve výši 9 600 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku celkem 9 600 Kč, kdežto ve zbytku jistiny (8 538,36 Kč) žalobu zamítl. 14. Ohledně povinnosti vydat bezdůvodné obohacení nebyla citovanou právní úpravou stanovena splatnost, tuto splatnost logicky nesjednali ani žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, přičemž pro neplatnost Smlouvy se neuplatní sjednaná týdenní splatnost splátek. Žalovaný tak byl povinen plnit až po výzvě věřitele, když touto výzvou byla výzva žalobkyně v rámci korespondence z 6. 6. 2022 o oznámení postoupení pohledávky, odeslaná 7. 6. 2022 s lhůtou k plnění do