6 C 49/2024-29 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 9. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky 17 522,93 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 30. 1. 2020 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný neplnil své závazky ze Smlouvy a došlo k zesplatnění celého úvěru dne 21. 6. 2020. Pro případ prodlení s úhradou nové jistiny vzniklé po zesplatnění byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně. Rozsudkem zdejšího soudu č. j. 90 C 56/2020-56 ze dne 22. 2. 2021 bylo žalovanému uloženo zaplatit smluvní pokutu 2 477 Kč za dobu od zesplatnění úvěru do 21. 12. 2020. Protože žalovaný ani poté neuhradil novou jistinu, požaduje žalobkyně smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny 48 570,61 Kč také od 22. 12. 2020 do 22. 8. 2023 v kapitalizované výši 17 522,93 Kč. K úhradě smluvní pokuty byl žalovaný vyzván dopisem ze dne 22. 8. 2023, avšak nic nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil ani nepředložil žádné důkazy. Protože se žalovaný k jednání dne 18. 6. 2024 bez omluvy nedostavil, ač byl řádně předvolán, rozhodl soud podle § 101 odst. 3 o. s. ř. bez jeho přítomnosti .3. Návrhem žalovaného ze dne 30. 1. 2020 a jeho akceptací ze strany žalobkyně dne 31. 1. 2020 je prokázáno uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Ve smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr do výše 40 000 Kč a žalovaný zavázal poskytnutý úvěr splácet ve 36 měsíčních splátkách po 3 219 Kč vždy k 17. dni v měsíci. Úroková sazba byla dohodnuta ve výši 89,28 % ročně. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky o délce 30 dnů byla v čl. 6.1 Smlouvy sjednána smluvní pokuta 499 Kč za každou splátku, splatná vždy k 10. dni po jejím vzniku. Po zesplatnění úvěru právo na smluvní pokutu nevzniká. Souhrn veškerých smluvních pokut činí max. 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dále bylo v čl. 6.2 Smlouvy sjednáno právo žalobkyně na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka. U každé splátky, se kterými se dlužník ocitne v prodlení o délce 15 dnů, činí výše nákladů 200 Kč a právo na zaplacení těchto nákladů vzniká u každé jednotlivé splátky vždy patnáctým dnem trvání prodlení s její úhradou. Splatnost nákladů byla sjednána vždy k 10. dni po jejich vzniku. Podle čl. 6.3 Smlouvy v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky nebo její části o délce 65 dnů dojde k automatickému zesplatnění úvěru a jistina, úroky, smluvní pokuty a náhrada nákladů se stávají okamžitě splatnými, přičemž úroky dosud nezaplacené se stávají součástí „nové“ jistiny, která je splatná v den zesplatnění. Podle čl. 6.5 Smlouvy jestliže nebude nová jistina uhrazena v den zesplatnění úvěru, vzniká dlužníkovi povinnost uhradit smluvní pokutu 0,1 % denně.4. Dopisem ze dne 21. 6. 2020 žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru v důsledku prodlení se splátkou delším než 65 dnů a vyzvala žalovaného k úhradě částky 48 570 Kč ve lhůtě 10 dnů od odeslání výzvy.5. Dopisem ze dne 22. 8. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení smluvní pokuty za dobu od 22. 12. 2020 do 22. 8. 2023 v kapitalizované výši 17 522,93 Kč do 15 dnů od odeslání výzvy.6. Platebním rozkazem Okresního soudu v Semilech č. j. 90 C 56/2020-56 ze dne 22. 2. 2021 bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil jistinu 48 570 Kč a smluvní pokutu 2 477,07 Kč.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.Podle § 122 odst. 2, 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.8. Soud na základě provedených důkazů uzavřel, že žalobkyně uzavřela dne 31. 1. 2020 s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, a poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. Přestože je ujednání o výši smluvního úroku projevem volného ujednání smluvních stran a jeho maximální výše není zákonem upravena, není tato skutečnost překážkou pro posouzení, zda je ujednání o výši úroku v souladu s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z., neboť neúměrné zatížení dlužníka ve prospěch věřitele nelze společensky a spravedlivě akceptovat. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, čj. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Tabulka B1.2: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – Domácnosti a NISD na spotřebu – fixace sazby 1 až 5 let) uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání úvěru 8,19 % p. a. Sjednaný úrok ve výši 89,28 % p. a. tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytován nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze téměř jedenáctinásobný úrok oproti obvyklému bankovnímu úroku považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud proto shledal, že úrok byl sjednán v rozporu s dobrými mravy a je neplatný podle § 580 odst. 1 o. z. K tomu srov. také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák.1. Ujednání o úroku je obligatorní součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně předpokládat, že by uzavřela úvěrovou smlouvu bez ujednání o úroku (což úvěrová smlouva ani neumožňuje) nebo s úrokem obvyklým, který poskytují banky. Soud je toho názoru, že za obvyklý bankovní úrok by žalobkyně úvěr neposkytla, protože na nepřiměřeně vysokém úroku je postaven její obchodn