6 C 152/2025-13 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 21. 5. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 42 730,20 Kč s přísl. Tvrdila, že její právní předchůdce společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 29. 12. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, na částku 21 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem 16 478 Kč, poplatkem za zpracování 1 500 Kč a poplatkem za komfortní a flexibilní splácení 4 813 Kč ve 78 týdenních splátkách po 599 Kč. Žalovaný neplatil splátky řádně a včas a dluží 21 000 Kč na jistině a 25 677 Kč na poplatku, vše ke dni 14. 5. 2023.2. Podle § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaný žádné důkazy nepředložil a k žalobě se nevyjádřil.3. Žalovaný je státním příslušníkem Bulharska a na území ČR má hlášen trvalý pobyt. S ohledem na tento mezinárodní prvek sporu soud posuzoval svou pravomoc k rozhodnutí ve věci podle Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“). Protože úvěr poskytnutý žalovanému nebyla účelově vázán, neuplatní se ustanovení čl. 17 odst. 1 písm. a), b) Nařízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1826/2011). Na danou věc přesto dopadá spotřebitelská úprava podle ustanovení čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení, když smlouva o půjčce byla uzavřena na území ČR, kde měl žalovaný v době uzavření smlouvy bydliště a věřitel zde provozoval podnikatelskou činnost. Podle čl. 18 odst. 2 Nařízení pak může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Protože žalovaný má bydliště na území ČR, jsou zdejší soudy oprávněné k rozhodnutí ve věci.4. Podle čl. 6 odst. 1 odst. a/ Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště. Rozhodným právem pro posouzení věci je tedy český právní řád, neboť v době uzavření smlouvy měl žalovaný obvyklé bydliště na území ČR a poskytovatel úvěru zde provozoval svou podnikatelskou činnost.5. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V řízení bylo prokázáno dopisem ze dne 27. 1. 2025, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému postoupení pohledávky, která je předmětem řízení. Současně byla doložena smlouva o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025, a proto je žalobkyně oprávněna k podání žaloby.6. Smlouvou č. , hodnota, ze dne 29. 12. 2022 je prokázáno, že společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru na částku 21 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem ve výši 16 478 Kč, poplatkem za zpracování 1 500 Kč a poplatkem za komfortní a flexibilní splácení 4 813 Kč ve 78 týdenních splátkách po 599 Kč. Smlouva dále obsahuje údaj o RPSN a další náležitosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úroková sazba byla vyčíslena v hodnotě 86 % ročně a byla pevná po celou dobu trvání smlouvy. Současně bylo s žalovaným sjednáno pojištění v částce 2 886 Kč.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.11. Soud dospěl na základě listinných důkazů k závěru, že v řízení bylo prokázáno poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 21 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu úrokem 16 478 Kč a poplatkem 6 313 Kč. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Tabulka B1.2: Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR) uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání půjčky 10,26 % p. a. Sjednaný úrok mezi účastníky ve výši 86 % p. a. (v kapitalizované výši 16 478 Kč) tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytován nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze téměř 9násobný úrok oproti obvyklému považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud jej proto shledal sjednaným v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. a tedy neplatným ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není však možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 580 odst. 1 o. z.12. Ujednání o úroku je nedílnou obligatorní součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně předpokládat, že by uzavřela úvěrovou smlouvu bez ujednání o úroku (což úvěrová smlouva ani neumožňuje) nebo s úrokem obvyklým, který poskytují banky. Soud je toho názoru, že za obvyklý bankovní úrok by žalobkyně úvěr neposkytla, protože na nepřiměřeně vysokém úroku je postaven její obchodní model, kdy klienti, kteří plní podmínky úvěru (tj. platí vysoký úrok), generují vysoký zisk, čímž vyvažují ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Obdobně např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 72 C 411/2021-79 ze dne 2. 3. 2022 (přístupný na Aspi). Nelze proto předpokládat, že by k uzavření předmětné smlouvy došlo i bez neplatné části týkající se výše úroku, pokud by rozpoznaly strany neplatnost včas, resp. že by žalobkyně přistoupila na úrok přiměřený. V daném případě si žalobkyně musí být nemravně vysokého úroku vědoma (tedy byla způsobilá rozpoznat nemravnost úroku včas ještě před uzavřením smlouvy) s ohledem na svou podnikatelskou praxi, stávající judikaturu i na množství zamítavých roz