Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 30 793,94 Kč s přísl. Tvrdila, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, uzavřela s žalovaným dne 17. 6. 2024 smlouvu o úvěru do výše 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, dostal se však do prodlení s úhradou dluhu a v upomínce ze dne 19. 10. 2024 byl informován o zesplatnění dluhu. Dosud uhradil pouze 6 786,06 Kč.2. Podle § 115a o. s. ř. rozhodl soud o žalobě rozsudkem bez jednání na základě listinných důkazů předložených žalobkyní. Žalovaný žádné důkazy nepředložil a k žalobě se nevyjádřil.3. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupení pohledávky žalobkyni je doloženo smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 1. 2026 a oznámením věřitele o postoupení ze dne 6. 2. 2026. Žalobkyně je proto oprávněna k podání žaloby.4. Podle nedatované smlouvy se společnost , právnická osoba, a žalovaný dohodli na poskytnutí o spotřebitelského úvěru 10 000 Kč s možností opakovaného čerpání. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem 40 % měsíčně v době neurčité s tím, že měsíčně bude hradit přirostlý úrok. Smlouva dále obsahuje údaj o RPSN a další náležitosti dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.5. Podle výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byly žalovanému na účet , č. účtu, připsány částky 10 000 Kč dne 17. 6. 2024, 2 000 Kč dne 24. 6. 2024 a 8 000 Kč dne 27. 6. 2024.6. Zprávou , právnická osoba, ze dne 16. 7. 2026 je doloženo, že vlastníkem a disponentem účtu , č. účtu, byl v době od 17. 6. 2024 do 27. 6. 2024 žalovaný a na účet byly připsány částky 10 000 Kč dne 17. 6. 2024, 2 000 Kč dne 24. 6. 2024 a 8 000 Kč dne 27. 6. 2024.7. Dopisem ze dne 6. 2. 2026 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu do tří dnů od doručení s poučením o možnosti soudní žaloby.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.12. Soud dospěl na základě listinných důkazů k závěru, že v řízení bylo prokázáno poskytnutí úvěru žalovanému ve výši celkem 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu úrokem 40 % měsíčně, tj. 480 % ročně. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Jak soud zjistil z Databáze časových řad ARAD (viz Sestava 1144 - "Korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem v ČR - nové obchody – na spotřebu, fixace úrokové sazby na 1 až 5 let") uveřejněné na webových stránkách ČNB, činil obvyklý úrok bankovních institucí v době sjednání úvěru 9,09 % p. a. Sjednaný úrok mezi účastníky ve výši 480 % p. a. tento obvyklý úrok podstatně převyšuje. Byť byl úvěr poskytován nebankovním subjektem, u kterého bývá úroková sazba obecně vyšší s ohledem větší podnikatelské riziko s přihlédnutím k obvyklému okruhu dlužníků, nelze sjednaný úrok považovat za přiměřený ani u nebankovního subjektu. Soud jej proto shledal sjednaným v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. a tedy neplatným ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, dle kterého lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není však možné tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 580 odst. 1 o. z.13. Ujednání o úroku je nedílnou součástí úvěrové smlouvy a bez takového ujednání by úvěrová smlouva nemohla vzniknout. Nová právní úprava v ust. § 1802 o. z. prakticky kopíruje ust. § 502 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, na základě kterého bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, judikováno, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě (vzhledem k povaze takové smlouvy a k jejímu obsahu) neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, neboť úprava obsažená v § 502 obch. zák. posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších částí takové smlouvy (§ 41 obč. zák.). Uvedenou judikaturu však nelze v daném případě zcela použít s odkazem na § 576 o. z., který se od § 41 obč. zák. liší v tom, že za neplatnou lze považovat oddělitelnou část smlouvy pouze v případě, že by k právnímu jednání došlo bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Protože žalobkyně je podnikatelkou v oboru poskytování úvěrů a tuto činnost vykonává výhradně za účelem dosažení zisku, nelze v daném případě důvodně předpokládat, že by uzavřela úvěrovou smlouvu bez ujednání o úroku (což úvěrová smlouva ani neumožňuje) nebo s úrokem obvyklým, který poskytují banky. Soud je toho názoru, že za obvyklý bankovní úrok by žalobkyně úvěr neposkytla, protože na nepřiměřeně vysokém úroku je postaven její obchodní model, kdy klienti, kteří plní podmínky úvěru (tj. platí vysoký úrok), generují vysoký zisk, čímž vyvažují ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Obdobně např. rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 72 C 411/2021-79 ze dne 2. 3. 2022 (přístupný na Aspi). Nelze proto předpokládat, že by k uzavření předmětné smlouvy došlo i bez neplatné části týkající se výše úroku, pokud by strany rozpoznaly neplatnost včas, jinými slovy že by právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila na úrok přiměřený. Lze si stěží reálně představit, že by dlužník právní předchůdkyni žalobkyně při sjednávání smlouvy navrhl, že z důvodu nemravně vysokého úroku zaplatí pouze bankovní úrok a žalobkyně s tímto souhlasila. Jednak jde se o smlouvy adhezní, kde dlužník nemá žádnou možnost do výše úroků a poplatků zasáhnout a pokud by právní předchůdkyni žalobkyni skutečně postačoval pouze obvyklý bankovní úrok, pak by to pod tíhou řady soudních rozsudků již nepochybně promítla do svých smluv. Soud proto shledal smlouvu neplatnou jako celek a v takovém případě je nutno vztahy mezi účastníky vyřešit s odkazem na bezdůvodné obohacení. Nejedná se přitom o neplatnost smlouvy způsobenou nedostatečným posouzením úvěruschopnosti žalovaného, kdy je podle § 87 odst. 1 věta druhý zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Protože právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatně uzavřené smlouvy poskytla žalovanému na jeho účet finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, vzniklo žalobkyni právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. Žalovaný dosud uhradil 6 786,06 Kč a je povinen žalobkyni zaplatit 13 213,94 Kč. Soud proto žalobě v této části vyhověl a pro částku 17 580 Kč žalobu zamítl.15. Úrok z prodlení soud přiznal podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vrácení bezdůvodného obohacení je vázáno na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 o. z. Dopisem ze dne 6. 2. 2026 byl žalovaný vyzván k plnění do 3 dnů od obdržení dopisu. Z podacího lístku zásilky vyplývá, že výzva byla odeslána dne 10. 2. 2026 a podle § 573 o. z. platí domněnka, že byla doručena dne 13. 2. 2026. Splatnost dluhu nastala 16. 2. 2026 a soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení od 17. 2. 2026 do zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl.16. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. Protože měl žalovaný v řízení převážný úspěch, náleží mu náhrada náklad řízení. Podle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.