23 C 194/2023-23 — Okresní soud v Sokolově

Žalobkyně se žalobou ze dne 21. 6. 2023 domáhala úhrady částky 30 926 Kč s příslušenstvím jako žalovaným uznané náhrady škody, kterou žalovaný coby zaměstnanec žalobkyně způsobil žalobkyni neoprávněným tankováním paliva na její účet. Žalobkyně se rovněž domáhala úhrady částky 1 200 Kč jako nákladů spojených s uplatněním projednávané pohledávky v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný se ve věci i přes výzvu soudu nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z předložených listin učinil soud následující dílčí skutkové závěry. Z listiny označené jako„ Dohoda o uznání závazku a o splátkovém kalendáři“ soud zjistil, že žalovaný v rámci osobního výkonu práce pro žalobkyni (ve vztahu podřízenosti žalovaného a nadřízenosti žalobkyně a jejím jménem a podle jejích pokynů) dne 6. 10. 2022 uznal, že neoprávněně v rozporu se svými pracovními povinnostmi načerpal v období od 5. 9. 2022 do 3. 10. 2022 pohonné hmoty v hodnotě 30 926 Kč, čímž žalované způsobil ztrátu v její majetkové sféře v totožné výši. Žalobkyně a žalovaný se dále dohodli, že částku 30 926 Kč bude žalovaný od 7. 11. 2022 žalobkyni hradit po 1 000 Kč měsíčně, přičemž pro případ, že by žalovaný uvedené částečně platby řádně a včas žalobkyni nehradil, bude žalobkyně oprávněna požadovat po žalovaném úhradu souhrnu všech do té doby neuhrazených částečných plateb. Z listiny označené jako„ Výzva k úhradě závazku“ a listiny označené jako„ Detailní informace k zásilkám“ soud zjistil, že žalobkyně dne 7. 2. 2023 vyzvala žalovaného k úhradě žalobou nárokované částky, neboť do dne 25. 1. 2023 žalovaný i přes vzájemnou dohodu účastníků ničeho neuhradil, a to nejpozději do 21. 2. 2023. Z ničeho nevyplynulo, že by žalovaný do dne vyhlášení rozsudku žalobkyni na žalobou nárokovanou částku cokoliv uhradil. Co do závěru o skutkovém stavu soud odkazuje na dílčí skutková zjištění, neboť ta jsou ve vzájemném souladu. Podle § 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. Podle § 1958 o. z., je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele. Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Podle § 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „zákoník práce“), upravuje (mimo jiné) právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; tyto vztahy jsou vztahy pracovněprávními. Podle § 2 odst. 1 zákoníku je závislou prací práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Podle § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „zákoník práce“), je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle § 257 je zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250, povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Podle § 263 odst. 2 zákoníku práce, uzavřel-li zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodu o způsobu náhrady škody, je její součástí výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže svoji povinnost nahradit škodu zaměstnanec uznal. Dohoda podle věty první musí být uzavřena písemně. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud žalobě v převážné části vyhověl. Žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně způsobil žalobkyni zaviněným porušením svých pracovních povinností (popř. v přímě souvislosti s nimi) v období od 5. 9. 2022 do 3. 10. 2022 škodu ve výši 30 926 Kč, kterou co do důvodu a výše uznal, a kterou se žalobkyni od 7. 11. 2022 zavázal hradit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou těchto splátek bylo účastníky sjednáno oprávnění žalobkyně požadovat po žalovaném úhradu celé (do té doby neuhrazené) výše jím způsobené škody. S ohledem na skutečnost, že žalovaný žádnou ze splátek nezaplatil, vyzvala žalobkyně žalovaného ke dni 21. 2. 2023 k úhradě způsobené škody v celé její výši. Jelikož z ničeho nevyplynulo, že by žalovaný až do dne vyhlášení rozsudku na uvedenou dlužnou částku cokoliv uhradil, zavázal jej k tomu soud svým rozhodnutím, a to včetně úhrady úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 926 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení (§ 1968 o. z., § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ohledně žalobkyní požadované náhrady nákladů spojených s uplatněním projednávané pohledávky ve výši 1 200 Kč však soud žalobu zamítl. Žalobkyně tento svůj nárok odvodila z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., které v ustanovení § 3 stanoví, že jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč. V projednávané věci se však, jak ostatně tvrdí i sama žalobkyně, nejedná o závazek podnikatelů, ale závazek vzniknuvší při výkonu závislé práce mezi žalovaným jako zaměstnancem a žalobkyní jako zaměstnavatelem, tedy závazek z pracovněprávního vztahu. Z uvedeného důvodu tak na projednávanou věc není možné ustanovení o náhradě nákladů spojených s uplatněním pohledávky vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. aplikovat. Lhůtu k plnění v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř., přičemž v řízení převážně úspěšné žalobkyni náleží plná náhrada nákladů řízení proti převážně neúspěšnému žalovanému (přičemž úspěch žalovaného byl nepatrný) ve výši 2 147 Kč, která se skládá ze dvou paušálních náhrad po 300 Kč podle § 1, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (žaloba, výzva k plnění) a ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 547 Kč.