7 C 290/2023-17 — Okresní soud v Sokolově

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 17 064,83 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] dne [datum]. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud provedl důkaz Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], Smluvními podmínkami, zákaznickou kartou, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16.12.2022 a předžalobní výzvou, a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Dne [datum] byla mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl v hotovosti při uzavření smlouvy finanční prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se je zavázal právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 355 Kč (úrok 4 354 Kč, poplatek za administrativní činnost 1 500 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 151 Kč) ve formě 45 týdenních splátek po 431 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil, poslední splátku uhradil dne 14.05.2021 a právnímu předchůdci žalobkyně tak celkem uhradil částku 1 500 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen„ o.z.“)„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok.“, a dále podle § 1810 a násl. o.z., a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud je toho názoru, že Smlouva předložená žalobkyní směřovala právě k založení závazku ze smlouvy o úvěru dle občanského zákoníku, resp. smlouvy o spotřebitelském úvěru dle zákona o spotřebitelském úvěru. Soud ovšem dospěl k závěru, že k založení vztahu z výše uvedené Smlouvy mezi účastníky nedošlo, neboť Smlouva je neplatná podle § 580 a § 588 o.z., a to pro její zjevný rozpor s dobrými mravy, který soud spatřuje v nepřiměřené výši sjednaného finančního protiplnění za poskytnutí úvěru. Poplatky spojené s poskytnutím úvěru a jeho splácením navyšují celkovou cenu, kterou je žalovaný kromě úroků povinen zaplatit žalobkyni (či její předchůdkyni) za poskytnutí úvěru. Podle ustanovení § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud je přitom dle § 588 o.z. povinen přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Posuzovanou Smlouvou se žalovaný zavázal k placení souhrnného poplatku ve výši 9 355 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků ve výši 4 354 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 500 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 151 Kč. Ujednání o souhrnném poplatku, které soud považuje za cenu za poskytnutí úvěru, je svou výší zjevně nepřiměřené. Poplatky za poskytnutí úvěru navyšují celkovou cenu, kterou je žalovaný povinen nad rámec úroků zaplatit žalobkyni (či její předchůdkyni). I když požadovaný úrok ve výši 4 354 Kč (dle Smlouvy 28,02 % ročně) sám o sobě zjevně nepřekračuje přiměřenou úrokovou sazbu vyplývající z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, předchůdkyně žalobkyně celkovou cenu spotřebitelského úvěru rozložila do dalších poplatků. Celkový souhrnný poplatek činí 95 % z jistiny spotřebitelského úvěru, roční procentní sazba nákladů spotřebitelského úvěru činí dle této smlouvy 210,87 %. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že zmíněná roční úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu se splatností od jednoho roku do pěti let se v období měsíce února 2020 pohybovala na úrovni 8,08 %, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí spotřebitelského úvěru v podobě souhrnného poplatku uvedeného ve Smlouvě rozhodně převyšuje trojnásobnou výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření Smlouvy. Z těchto ukazatelů je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně při sjednávání podmínek Smlouvy nepostupovala v souladu s dobrými mravy a Smlouvu je tedy třeba považovat za neplatné právní ujednání dle § 580 o.z. a 588 o.z. Jednotlivá ujednání Smlouvy jsou provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání neúměrně vysokého souhrnného poplatku by předchůdkyně žalobkyně peněžní prostředky žalovanému neposkytla, tedy neplatná je celá Smlouva. Nad rámec uvedeného ještě soud dodává, že Smlouvy o úvěru by neobstála ani ve světle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně neprokázala, že by zjišťovala faktickou výši příjmů a výdajů žalovaného, když se spolehla toliko na údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr. Proto by bylo možno posoudit uvedenou smlouvu jako neplatnou i z tohoto hlediska s ohledem na § 87 Zákona. Poskytnutí peněžních prostředků žalovanému bez existence platné Smlouvy je třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z.:„ Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Podle § 2991 odst. 2 o. z.:„ Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Podle § 2993 první věta o. z.:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ V daném případě se žalovanému dostalo plnění v souladu s neplatnou smlouvou, a proto je povinen poskytnuté plnění žalobkyni vrátit podle § 2993 občanského zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný uhradil žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci na základě neplatné smlouvy celkem částku 1 500 Kč, soud přiznal žalobkyni pouze právo na vrácení zůstatku jistiny ve výši 8 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Pokud jde o úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, je potřeba vyjít z § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož:„ Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.“ Žalovaný byl vyzván k plnění prokazatelně předžalobní výzvou ze dne 1.06.2023, písemnost byla žalovanému odeslána téhož dne, následujícího 3. dne se písemnost mohla dostat do dispozice žalovaného, od 5.06.2023 tak byla žalovaný povinen plnit a ode dne následujícího, tj. od 6.06.2023 má tedy žalobkyně právo i na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o.z. ve výši vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013, a to s ohledem na počátek prodlení žalovaného. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř., přičemž neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než zákonné třídenní, Ve zbytku soud žalobu zamítl, jakékoliv další nároky uplatněné žalobkyní totiž vycházejí ze smlouvy, která nebyla platně uzavřena – viz výrok II rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť každý z účastníků měl úspěch cca z 50 %.