10 C 254/2025-40 — Okresní soud v Sokolově

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující byla mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., a žalovanou dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet úvěr formou pravidelných měsíčních splátek včetně úroků, poplatků a pojistného, avšak své povinnosti neplnila a dostala se do prodlení. Banka proto dne 31. 7. 2024 úvěr zesplatnila a vyčíslila dlužnou částku včetně úroků, poplatků a smluvní pokuty na 85 029,92 Kč, přičemž žalovaná částku neuhradila. Pohledávka byla dne 13. 12. 2024 postoupena žalobci, který žalovanou vyzval k úhradě, avšak bez výsledku. Žalobce se proto domáhá zaplacení jistiny 78 183,11 Kč, poplatků 3 120,64 Kč, kapitalizovaných úroků 6 865,57 Kč a zákonných úroků z prodlení až do zaplacení.2. Žalovaná se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřila. Žalovaná tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdila a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázala, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Soud rozhodoval v rámci jednání, ke kterému se žalovaná nedostavila. Zástupce žalobce se k jednání sice dostavil, avšak krátce po jeho zahájení opustil jednací síň s tím, že nemá žádné další důkazní návrhy ani skutečnosti, které by uvedl.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Smlouvu o úvěru ze dne , datum, bylo prokázáno, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaná se zavázala jej splatit v 96 anuitních měsíčních splátkách ve výši 1 668,42 Kč, kdy úroky činily 10 % p. a. při RPSN 11,1 %. Pojištění schopnosti splácet bylo sjednáno ve výši 151 Kč měsíčně a bylo součástí měsíční splátky. Úvěr byl poskytnut částečně za účelem úhrady dalších dluhů žalované, a to u , právnická osoba, ve výši 5 200 Kč, , právnická osoba, ve výši 5485,31 Kč a 2738,11 Kč, a částečně bez účelu. Ohledně úvěruschopnosti žalované žalobkyně doložila toliko žádost žalované o úvěr, ve které tato uvedla, že její čistý měsíční příjem je 24 000 Kč, její měsíční náklady jsou 0 Kč, čistý příjem domácnosti 24 000 Kč, počet vyživovaných osob jedna. Jako zaměstnavatel byl uveden , právnická osoba, , jako předložený doklad o hlavním příjmu byl uveden „Příjem z BÚ“. Dále byly uveden výčet dalších závazků žalované, a to jeden úvěr u , právnická osoba, se splátkou 250 Kč a další dva u , právnická osoba, se splátkami 700 Kč a 500 Kč měsíčně. Dle vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně pak tato měla údajně ověřit příjem žalované z výpisu z běžného účtu, tento však soudu doložen nebyl. Výpisem z úvěrového účtu bylo dále prokázáno, že úvěr byl čerpán v částce 100 000 Kč s tím, že žalovaná následně zaplatila celkem 52 025,70 Kč. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo prokázáno Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2024, vč. seznamu postoupených pohledávek. Předžalobní výzvou ze dne 13. 3. 2025, vč. podacího archu z téhož dne, bylo dále prokázáno, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k úhradě ve lhůtě do 28. 3. 2025.5. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle ustanovení § 1 písm. b) zák. č. 257/2016 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru.7. Podle ustanovení § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.8. Podle ustanovení § 78 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při poskytování spotřebitelského úvěru pořizuje dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Poskytovatel uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Podle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.13. Soud se v dané věci nejprve zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované. Soud tak činil z úřední povinnosti na základě rozhodnutí Soudního dvora EU C-679/18. V tomto směru pak nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně důkladně a na základě spolehlivých informací ověřila, že žalovaná byla úvěruschopná, když jediný relevantní dokument, který v tomto směru žalobkyně předložila byla žádost žalované o úvěr. Z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně sice vyplývá, že příjem žalované měl být ověřen výpisem z účtu, ten však žalobkyně soudu nepředložila. Poučení dle § 118a o. s. ř. nemohlo být poskytnuto pro absenci zástupce žalobkyně při jednání. Samotnou žádost o úvěr přitom není možné považovat za spolehlivý zdroj, neboť v takovém případě by povinnost ověřovat úvěruschopnost žadatelů o úvěr byla zcela formální a iluzorní a neposkytovala by účinnou ochranu. Nad rámec toho je zřejmé, že žalovaná v žádosti o úvěr neuváděla pravdivé informace, když uvedla, že její výdaje jsou 0 Kč. Soud má tedy za to, že žalobkyně neprokázala, že by se posouzením otázky úvěruschopnosti důkladně (tedy nikoliv jen povrchně či symbolicky) zabývala. Nic přitom nebránilo žalobkyni vyžádat si od žalované doložení jí deklarovaných příjmů, případně vysvětlení výše výdajů. Žalobkyně však nic takového nedoložila, je tedy zřejmé, že postupovala v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jež je ze zákona spojeno se sankcí neplatnosti.14. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudil uzavřenou úvěrovou smlouvu jako neplatnou. Dle uvedeného ustanovení pak uložil žalované vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 100 000 Kč poníženou o částky, jež již byly žalovanou uhrazeny v celkové výši 52 025,70 Kč. Soud uložil žalované plnit ve lhůtě tří dnů, když ze strany žalované nebyly tvrzeny žádné okolnosti, které by soudu umožňovaly určit plnění ve splátkách či v konkrétním delším časovém horizontu.15. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaná dostala do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši vyplývající z právního předpisu, resp. nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 29. 3. 2025 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 13. 3. 2025 zaslala žalované výzvu k plnění do 28. 3. 2025, přičemž tato písemnost byla žalované doručena v souladu s § 573 občanského zákoníku třetí pracov