10 C 342/2025-20 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 35 160 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru ze dne , datum, znějící na částku 36 360 Kč (skládající se z půjčené částky 20 000 Kč a souhrnného poplatku 16 360 Kč), podle které měla žalovaná splácet týdně 606 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. Žalovaná uhradila toliko 1 200 Kč. Žalobkyně dále požaduje zákonný úrok z prodlení od 27. 6. 2024.2. Žalovaná se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřila. Žalovaná tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) netvrdila a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázala, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, bylo prokázáno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Doba trvání úvěru byla stanovena na 60 týdnů, úrok byl sjednán ve výši 3 960 Kč, poplatek za zpracování úvěru 6 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso 6 000 Kč, celková výše úvěru tedy činila 36 360 Kč s tím, že úroková sazba činila 70,89 % p. a., RPSN 212,77 %, splátky úvěru činily 606 Kč týdně. Čerpání úvěru bylo prokázáno výslovným potvrzením žalované ve smlouvě, že převzala částku ve výši 20 000 Kč. Z negativního tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně úvěr nesplácela, resp. uhradila toliko částku 1 200 Kč, jak vyplývá rovněž z předloženého přehledu. Žalobkyně žalovanou o zaplacení upomínala, a to prokazatelně výzvou právního zástupce odeslanou dle 9. 12. 2024 k úhradě do 7 dnů od doručení výzvy.5. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle ustanovení § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.10. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.11. Shora zjištěný skutkový stav soud po právní stránce posoudil následovně. Soud shledal, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. V předmětné smlouvě si smluvní strany sjednaly vedle úroku ve výši 70,89 % rovněž další poplatky za zpracování úvěru, přičemž konečná výše RPSN tak činila 212,77 %. Dle názoru soudu se však nejedná o poplatek odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků. Tento poplatek lze tedy ve své podstatě považovat za cenu poskytnutých peněz, a tedy za úrok. Dle názoru soudu se jedná o výši nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům, přičemž se jedná o takovou výši úroku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou (9,48 % dle ČNB k 5/2023). Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 a 588 zákona občanského zákoníku absolutně neplatná. Pro úplnost lze dodat, že ke stejnému závěru došel i Krajský soud v Plzni v rozhodnutí ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47, jež se týká poskytování úvěru za zcela obdobných podmínek. Soud tedy dospěl k závěru, že vztah účastníků je nutno posoudit dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaná obdržela od žalobkyně částku 20 000 Kč a zaplatila dosud částku 1 200 Kč. Její povinností je tedy vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši uvedené ve výroku I. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaná dostala do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal ve výši vyplývající z právního předpisu, tedy dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 20. 12. 2024 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že zaslala žalované dne 9. 12. 2024 výzvu k plnění, přičemž tato písemnost byla žalované doručena v souladu s § 573 občanského zákoníku 12. 7. 2024. Stanovená lhůta k plnění 7 dnů přitom uplynula dne 19. 12. 2024. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.12. Výrokem pod bodem II. pak soud zamítl žalobu ve zbylém rozsahu, neboť uplatněné nároky vyplývají ze smlouvy, která je absolutně neplatná.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud při výpočtu vycházel ze skutečnosti, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. je nutné považovat za předmět řízení nejen žalovanou jistinu, ale též její příslušenství (VS v Olomouci sp. zn. 7 Cmo 507/2005). S jeho zohledněním ke dni vyhlášení rozsudku byl potom úspěch či neúspěch účastníků až na nepatrnou část stejný, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.