7 C 255/2025-21 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 89 952,8 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o úvěru č. , číslo, uzavřené dne , datum, mezi společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , a žalovaným. Dál byl předmětem žaloby nárok na zaplacení částky 11 630 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , datum, mezi společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , a žalovaným. Pohledávky za žalovaným byly na žalobkyni postoupeny na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, dne , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Soud provedl důkaz Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , transakční historií k oběma smlouvám, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , seznamem postoupených pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 2.04.2025 a předžalobní výzvou včetně podacího lístku z 17.07.2025, a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:5. Dne , datum, a dne , datum, byla mezi společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , a žalovaným uzavřeny Smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaný se jej zavázal právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 34 368 Kč ve formě 14 měsíčních splátek po 5 312 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil, a právnímu předchůdci žalobkyně na dluh uhradil toliko částku 5 312 Kč. Druhou ze smluv právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jej zavázal právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 592 Kč ve formě 14 měsíčních splátek po 1 328 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil, a právnímu předchůdci žalobkyně na dluh uhradil toliko částku 11 952 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Dopisem ze dne 17.07.2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě do 1.08.2025.6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o.z.“) „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok.“, a dále podle § 1810 a násl. o.z. – Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud je toho názoru, že Smlouva předložená žalobkyní směřovala právě k založení závazku ze smlouvy o úvěru dle občanského zákoníku, resp. smlouvy o spotřebitelském úvěru dle zákona o spotřebitelském úvěru. Soud ovšem dospěl k závěru, že k založení vztahu z výše uvedených Smluv mezi účastníky nedošlo, neboť Smlouva je neplatná podle § 580 a § 588 o.z., a to pro její zjevný rozpor s dobrými mravy, který soud spatřuje v nepřiměřené výši sjednaného finančního protiplnění za poskytnutí úvěru. Poplatky spojené s poskytnutím úvěru a jeho splácením navyšují celkovou cenu, kterou je žalovaný kromě úroků povinen zaplatit žalobkyni (či její předchůdkyni) za poskytnutí úvěru, přestože požadovaný úrok se sám o sobě může v průměru všech 12 měsíčních splátek jevit jako přiměřený. Podle ustanovení § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud je přitom dle § 588 o.z. povinen přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.7. Posuzovanými Smlouvami se žalovaný zavázal k placení souhrnného poplatku ve výši 34 368 Kč u smlouvy na úvěr 40 000 Kč a ve výši 8 592 Kč u smlouvy na úvěr 10 000 Kč. Tento poplatek jenž představuje součet kapitalizovaných úroků, poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za vyhodnocení úvěrového případu a poplatku za hotovostní inkaso splátek. Ujednání o souhrnném poplatku, které soud považuje za cenu za poskytnutí úvěru, je svou výší zjevně nepřiměřené. Poplatky za poskytnutí úvěru navyšují celkovou cenu, kterou je žalovaný povinen nad rámec úroků zaplatit žalobkyni (či její předchůdkyni). I když požadovaný úrok ve výši 8 % p.a. sám o sobě zjevně nepřekračuje přiměřenou úrokovou sazbu vyplývající z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, předchůdkyně žalobkyně celkovou cenu spotřebitelského úvěru rozložila do dalších poplatků. Celkový souhrnný poplatek činí 80 % z jistiny spotřebitelského úvěru při splatnosti úvěru do 14 měsíců, roční procentní sazba nákladů spotřebitelského úvěru činí dle této smlouvy 272,77 %. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 ze dne 27.2.2007 vyplývá, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje dvojnásobné až trojnásobné výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách (ARAD – Systém časových řad) vyplývá, že zmíněná roční úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu se splatností od jednoho roku do pěti let se v období roku 2023 pohybovala na úrovni 8,5 %, z čehož vyplývá, že cena za poskytnutí spotřebitelského úvěru v podobě souhrnného poplatku uvedeného ve Smlouvě rozhodně převyšuje trojnásobnou výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření Smlouvy. Z těchto ukazatelů je zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně při sjednávání podmínek Smlouvy nepostupovala v souladu s dobrými mravy a Smlouvu je tedy třeba považovat za neplatné právní ujednání dle § 580 o.z. a 588 o.z. Jednotlivá ujednání Smlouvy jsou provázaná a nelze je od sebe oddělit, neboť bez sjednání neúměrně vysokého souhrnného poplatku by předchůdkyně žalobkyně peněžní prostředky žalovanému neposkytla, tedy neplatná je celá Smlouva.8. Nad rámec uvedeného ještě soud dodává, že Smlouvy o úvěru by neobstála ani ve světle ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně neprokázala, že by zjišťovala faktickou výši příjmů a výdajů žalované. Proto by bylo možno posoudit uvedenou smlouvu jako neplatnou i z tohoto hlediska s ohledem na § 87 Zákona.9. Poskytnutí peněžních prostředků žalované bez existence platné Smlouvy je třeba posoudit jako plnění bez právního důvodu, tedy bezdůvodné obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o. z.: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“ Podle § 2991 odst. 2 o. z.: „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“ Podle § 2993 první věta o. z.: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“10. V daném případě se žalovanému dostalo plnění v souladu s neplatnou smlouvou, a proto je povinen poskytnuté plnění žalobkyni vrátit podle § 2993 občanského zákoníku. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný uhradil žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci na základě neplatné smlouvy pouze částku 5 312 Kč, soud žalobkyni přiznal právo na vrácení bezdůvodného obohacení v částce 34 688 Kč. V druhém případě u smlouvy na úvěr 10 000 Kč, uhradil žalovaný celkem částku 11 952 Kč, čímž svůj závazek z bezdůvodného obohacení přeplatil. Žalobkyně odeslala žalovanému dne 17.07.2025 výzvu k úhradě dluhu, dne 21.07.2025 byla výzva žalovanému doručena podle § 573 o.z., dne 22.07.2025 měl žalovaný plnit a od 23.07.2025 je v prodlení podle § 1 958 o.z.11. Soud s ohledem na shora uvedené žalobě částečně vyhověl výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku. Přiznaný úrok z prodlení je odůvodněn ustanovením § 1970 o. z. ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal, když poměr úspěchu žalobkyně a úspěchu žalovaného je přibližně shodný.