10 C 420/2025-21 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 25 360 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, , IČ: , IČO, , došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, . Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 3 000 Kč s úrokovou sazbou 19,52 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč; žalovaný si rovněž sjednal doplňkovou službu životního pojištění s poplatkem 360 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 60 týdenních splátkách po 456 Kč. Poslední splátku tak byl povinen uhradit nejpozději do 23. 2. 2019. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Dnem následujícím po splatnosti tak vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradil pouze částku 2 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobkyní písemně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena.2. Žalovaný se k podané žalobě žádným způsobem nevyjádřil. Žalovaný tedy ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) netvrdil a ve smyslu § 120 odst. 1 o. s. ř. neprokázal, že by dlužná částka byla žalobkyni uhrazena, resp. že by existovala jiná skutečnost, která by vyvracela žalobkyní uplatněný nárok.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Jak vyplývá ze smlouvy ze dne , datum, , mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla sjednána smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které, žalovaný převzal v hotovosti částku 15 000 Kč, přičemž se tuto zavázal splatit v rámci 60 týdenních splátek. Zároveň se zavázal zaplatit úrok ve výši 3 000 Kč, úplatu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a inkasní poplatek ve výši 6 000 Kč. Celková částka, kterou měl žalovaný uhradit přitom činila 27 360 Kč, náklady spotřebitelského úvěru tedy činily 12 360 Kč, RPSN pak činilo 215,01 %. Z negativního tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný úvěr nesplatil, resp. zaplatil toliko částku 2 000 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla následně postoupena na žalobkyni, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a jejích příloh. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 a podacího lístku ze dne 13. 12. 2019 vyplývá, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dopisem se lhůtou 10 dnů. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě předžalobní výzvou ze dne 27. 11. 2020, odeslanou dle podacího lístku 30. 11. 2020.5. Podle ustanovení § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle ustanovení § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.7. Podle ustanovení § 580 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.10. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.11. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro zjevný rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši celkových nákladů na úvěr, kdy žalovaný se smlouvou se splatností v trvání 60 týdnů zavázal na poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč zaplatit celkem částku 27 360 Kč, tedy jistinu navýšenou o více než 82,4 %. Poplatky uvedené ve smlouvě přitom soud posoudil tak, že nejde poplatky odpovídající reálně poskytnutým službám, nýbrž jde o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, tedy cenu poskytnutých peněz - úrok. Dle názoru soudu se jedná o výši zcela nepřiměřenou, a tedy zjevně odporující dobrým mravům, neboť se jedná o výši úroku, která vícenásobně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů (12/2017 - 8,7 % dle ČNB). Soud aplikoval korektiv dobrých mravů na celý obsah smlouvy s tím, že je nutno přihlížet i k celkovým dopadům, jež jednání právní předchůdkyně žalobkyně má. Požadování placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se totiž podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Soud proto došel k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva je pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 a 588 zákona občanského zákoníku absolutně neplatná. Pro úplnost lze dodat, že ke stejnému závěru došel i Krajský soud v Plzni v rozhodnutí ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47, který se týkal obdobných podmínek. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovanou částku není možné přiznat ani dle ustanovení § 2991 a následujících občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Žalovaný totiž obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně částku 15 000 Kč a zaplatil dosud dle tvrzení žalobkyně částku 2 000 Kč. Jeho povinností je tedy vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši uvedené ve výroku I. Žalobkyni vzniklo rovněž právo na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu. Soud proto žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení, který žalobkyni přiznal v požadované výši, a to za dobu od 30. 12. 2019 do zaplacení. Žalobkyně totiž prokázala, že dne 13. 12. 2019 bylo odesláno žalovanému oznámení o postoupení pohledávky, přičemž tato byla žalovanému doručena v souladu s § 573 a § 607 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání. Ve výzvě byla žalovanému poskytnuta lhůta k plnění 10 dnů. Dne 30. 12. 2019 tak nastalo prodlení na straně žalovaného, proto byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení od tohoto data. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.12. Soud dále výrokem II ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl jako nedůvodnou, a to s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jako neplatného právního jednání.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení byl úspěch či neúspěch obou účastníků až na nepatrnou část v zásadě stejný, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákla