Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 18 801 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 17 281 Kč ve výši 11,5 % ročně od 28. 1. 2026 do zaplacení, částky 1 520,96 Kč, úroku ve výši 64,3 % ročně z částky 13 598,05 Kč od 28. 1. 2026 do 20. 2. 2026 ve výši 560,64 Kč, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 13 598,05 Kč od 21. 2. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 28. 1. 2026 dosáhne částky 77 299,20 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru č. , anonymizováno, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 23 000 Kč. K vyplacení úvěru došlo téhož dne. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 64,3 % ročně splácet ve 48měsíčních splátkách ve výši 1 342 Kč, splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce, a to počínaje měsícem únor 2023. Žalovaný však podmínky smlouvy řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 44 286 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni před zesplatněním celého úvěru právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč (2 × 499 Kč), jakož i právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 600 Kč (3 × 200 Kč). Z důvodu prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3 smlouvy. K zesplatnění úvěru pro prodlení žalovaného došlo k datu 26. 1. 2026. Dle bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, přičemž tuto novou jistinu v celkové výši 15 683,63 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat v případě prodlení žalovaného s hrazením nové jistiny úvěru i zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. V bodě 6.5 smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, tzn. v daném případě ode dne 28. 1. 2026 až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2 smlouvy pak bylo ujednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru, zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Na základě uzavřené smlouvy tak má žalovaný dlužit žalobkyni shora uvedené částky a příslušenství s tím, že úrok v nominální roční úrokové sazbě 64,3 % požaduje s ohledem na ustanovení § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přiznat od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od 21. 2. 2026 v zákonné úrokové sazbě 11,5 % ročně. Žalovaný uvedený dluh ze smlouvy žalobkyni neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy.2. Žalovaný potvrdil uzavření smlouvy, i to, že obdržel částku 23 000 Kč na účet a dále uvedl, že zpočátku byl úvěr schopen hradit, ale na podzim roku 2025 musel za prací do Prahy, kde si hradil ubytování a tak na úhrady splátek již nezbývalo.3. Soud provedl dokazování žalobkyní předloženými listinnými důkazy.4. Provedenými důkazy byl zjištěn následující skutkový stav:Z předloženého návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , anonymizováno, vzal soud za prokázané, že žalovaný dne , datum, požádal žalobkyni o poskytnutí bezúčelového spotřebitelského úvěru ve výši 23 000 Kč a žalobkyně téhož dne tento návrh žalovaného, učiněný prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na svém standardizovaném formuláři (viz předložený dodatek ke smlouvě o úvěru), akceptovala, o čemž žalovaného vyrozuměla předloženým oznámením o schválení úvěru ze dne 19. 1. 2023. Žalovaný se uzavřenou smlouvou zavázal tento úvěr uhradit formou 48 pravidelných měsíčních splátek po 1 342 Kč, splatných vždy nejpozději do 22. dne každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únorem 2023. Úroková sazba činila 64,3 % ročně a byla dohodnuta jako pevná sazba na celou dobu splácení úvěru. Žalovaný se tedy zavázal z titulu uzavřené úvěrové smlouvy zaplatit žalobkyni celkovou částku ve výši 64 416 Kč. Konkrétní parametry úvěru a bližší informace související s jeho poskytnutím vyplývají i z dalších žalobkyní předložených listin, s nimiž se měl žalovaný možnost před uzavřením úvěrové smlouvy seznámit, a to konkrétně z předsmluvního formuláře a z informací pro klienta poskytovaných zprostředkovatelem úvěru.Ze splátkového kalendáře k předmětné úvěrové smlouvě vyplývá, že 1. splátka v celkové výši 1 42 Kč měla být žalovaným zaplacena nejpozději dne 22. 2. 2023 a poslední 48. splátka v případě řádného splácení dne 22. 1. 2027.Z dokladu o vyplacení úvěru vzal soud za prokázané, že sjednaná částka úvěru ve výši 23 000 Kč byla žalovanému poukázána na jeho bankovní účet dne 18. 1. 2023. Předloženou kartou klienta bylo dále prokázáno, že žalovaný z titulu uzavřené úvěrové smlouvy uhradil žalobkyni celkovou částku ve výši 44 286 Kč, když v řízení nebyl v tomto ohledu relevantním způsobem tvrzen či prokázán případný opak.Výzvami k zaplacení ze dne 23. 12. 2025 a ze dne 22. 1. 2026 byl žalovaný žalobkyní vyzván k úhradě dlužných splátek, které měly být žalovaným zaplaceny jako splátka č. 34 a č. 35. S ohledem na skutečnost, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky úvěru v trvání 65 dnů, došlo následně k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy, což bylo žalovanému oznámeno dopisem žalobkyně ze dne 26. 1. 2026, jímž byl současně žalovaný vyzván k okamžité úhradě dluhu ve výši 17 281 Kč.5. Po provedeném dokazovaní žalobkyně navrhla žalobě jako důvodné vyhovět, když bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel smlouvu úvěru, avšak povinnosti z této smlouvy porušil. Žalobkyně má za to, že žalovaný si musel být vědom, že přebírá jiné podmínky, než za které poskytovaly úvěry bankovní instituce.6. Při právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud vyšel z § 1810 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“) a z § 2395 o. z., ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v pozdějším znění (dále jen zákon „o spotřebitelském úvěru“).Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služby poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Žalobkyně v projednávané věci tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného byla žalobkyní posouzena, a to na základě informací získaných od žalovaného, které byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od spotřebitele. Na základě informací zaznamenaných do zákaznické karty a na základě provedených listinných důkazů, ze kterých vyplynulo, že v období od 17. 2. 2023 do 20. 10. 2025 žalovaný řádně předepsané měsíční splátky hradil, soud nezjistil důvodné pohybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům: soud má za prokázané, že žalovanému byly poskytnuty na základě smlouvy č. , anonymizováno, finanční prostředky ve výši 23 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s úroky ve 48měsíčních splátkách po 1 342 Kč. Cekem se tedy žalovaný zavázal vrátit žalobkyni částku 64 416 Kč při úrokové sazbě 64,37 % ročně.9. V daném případě se jedná o typickou formulářovou smlouvu, tedy o předem připravený finanční produkt, jehož podmínky spotřebitel jakožto slabší smluvní strana nemá šanci ovlivnit.10. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným nevznikl zamýšlený závazek v podobě smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z. a smlouva ze dne 18. 1. 2023 je absolutně neplatná, a to jako celek, pro její rozpor s dobrými mravy v souladu se shora citovaným ustanovením § 580 odst. 1 o. z.11. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. Dle již ustálené judikatury jsou „dobré mravy“ souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Tento korektiv „dobrých mravů“ musí být posuzován podle okolností konkrétního případu v daném čase a místě a ve vzájemné souvislosti, ve vztahu k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný a jaký nikoliv. Aplikace tohoto korektivu nastupuje po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.12. Žalovaný měl během 48 měsíců žalobkyni vrátit celkem 64 416 Kč, což představuje 280 % neboli 2,8násobek samotné výše poskytnuté úvěrové částky, což nelze pokládat za souladné s dobrými mravy ani zásadami, na nichž spočívá ochrana spotřebitele. Úrok ve výši 64,3 % ročně několikanásobně překračuje úrokovou míru obvyklou v době uzavření smlouvy, jak vyplývá z veřejně dostupné statistiky České národní banky pro spotřebitelské úvěry se stejnými parametry. Lze přitom mít důvodně za to, že žalobkyně by byla požadovanou částku úvěru žalovanému nepůjčila a smlouvu by s ním byla neuzavřela, kdyby žalovaný na její podmínky byl nepřistoupil. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem. Ujednání o platbách nad rámec poskytnuté jistiny představuje neoddělitelnou část smlouvy. Toto ujednání nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, což plyne i z její povahy smlouvy adhezního typu, tedy bez možnosti žalovaného coby spotřebitele skutečně reálně ovlivnit jednotlivé podmínky.13. Soud proto uzavřel, že posuzovaná spotřebitelská smlouva, které odporuje § 580 odst. 1 o. z., je absolutně neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o. z.).14. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a byli si tak povinni vrátit, co si vzájemně plnili (ust. § 2993 o. z.). Žalovanému tedy nevznikla vedle povinnosti vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč povinnost jiná. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení podle ust. § 2991 odst. 1, 2 o. z., podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Z obsahu žaloby vyplývá, že žalovaný žalobkyni na základě neplatné smlouvy uhradil celkem částku 44 286 Kč. Jelikož připadá v úvahu případně toliko vrácení bezdůvodného obohacení, a to ve výši 23 000 Kč, není žaloba důvodná, a proto soud žalobu zamítl včetně nároku žalobkyně na příslušenství.15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého by právo na náhradu nákladů náleželo žalovanému, které byl ve věci plně úspěšný. Žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatil a ani nebylo zjištěno, že by mu byly v průběhu řízení náklady vznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů nepřiznal.