Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 20. 1. 2026 jako návrh na vydání elektronického platebního rozkazu domáhá se žalobkyně, aby byla uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni pohledávku odpovídající vrácení poskytnutého úvěru žalovanému a příslušenství. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný uzavřel dne 20. 11. 2021 se společnosti , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) Smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému jako úvěr poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s úroky a poplatky v celkové výši 11 144 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách o výši 796 Kč. Žalovaný zaplatil celkem splátky o výši 2 100 Kč. Pohledávky ze smlouvy byly postoupeny na žalobkyni dne 2. 8. 2023 Smlouvou o postoupení pohledávek s účinností ke dni 7. 8. 2023.2. Žalovaný byl v řízení zcela nečinný.3. Soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, protože podle § 115a o. s. ř. bylo možné o věci rozhodnout na základě písemných podkladů spisu a soud měl za to, že žalobkyně a žalovaný s tímto postupem také souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).4. Soud posoudil věc na základě písemných důkazů předložených žalobkyní. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 a její přílohy č. , hodnota, , soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní došlo k postoupení pohledávek mimo jiné i pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným (položka , Anonymizováno, ). Z Potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 14. 8. 2023 soud zjistil, že jde o dvoustraně elektronicky podepsanou písemnost o prohlášení právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně, že byla zaplacena úplata za postoupení pohledávek podle Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 a to dne 7. 8. 2023. Z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznamuje žalovanému, že došlo k postoupení pohledávek na žalobkyni. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 20. 11. 2021 soud zjisti, že ji žalovaný podepsal vlastnoručně, obsahem je poskytnutí úvěru 6 000 Kč, na dobu 14 měsíců, celkovou částkou k zaplacení právní předchůdkyni žalobkyně ve výši 11 144 Kč, splatnou ve 14 měsíčních splátkách o výši 796 Kč, žalovaný je povinen takto zaplatit 6 000 Kč jako úvěr, úroky 304 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 2 940, úhradu za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 820 Kč a inkaso za umožnění platby v hotovosti ve svém bydlišti ve výši 1080 Kč. Ze Žádosti o úvěr ze dne 20. 11. 2021 soud zjistil, že jde o vlastnoručně podepsanou žádost žalovaného, aby mu byl poskytnut úvěr 6 000 Kč, na dobu 14 měsíců u právní předchůdkyně žalobkyně, s uvedením příjmů 10 000 Kč měsíčně, výdajů na bydlení 2 000 Kč, výdajů na dopravu a jídlo a osobní náklady 3 860 a prováděné srážky ze mzdy 200 Kč. Z Dohody o provedení práce ze dne 1. 10. 2021 soud zjistil, že ji uzavřel žalovaný jako zaměstnanec se společností , právnická osoba, . na dobu určitou od 1. 10. 2021 do 31. 12. 2021 v rozsahu 300 hodin ročně a odměnou 400 Kč za každou hodinu odvedené práce. Z Výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 1. 11. 2023 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně zasílá žalovanému výzvu, aby plnil z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 20. 11. 2021 s právní předchůdkyní žalobkyně. Z Podacího lístku – , Anonymizováno, dne 2. 11. 2023 soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně podal zásilku k doručení žalovanému toho dne.5. Soud posoudil důkazy každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, přihlédl přitom ke všemu, co uvedla žalobkyně a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Žalovaný požádal právní předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí částky 6 000 Kč jako úvěr, nevystupoval přitom v rámci své obchodní nebo jiné samostatné výdělečné činnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně podmínila poskytnutí úvěru ve výši 6 000 Kč jeho zaplacením ve 14 měsíčních splátkách s tím, že žalovaný zaplatí za poskytnutí a umožnění užívání této částky za uvedenou dobu úplatu v celkové výši 5 144 Kč (304 + 2 940 + 820 + 1 080 Kč), celkem tak částku 11 144 Kč. Smlouva vznikla, když ji uzavřely její strany, právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný vlastnoručními podpisy, resp. podpisy oprávněného zástupce za současné fyzické přítomnosti. Žalovaný, poté co mu byl úvěr poskytnut, dobrovolně zaplatil částku 2 100 Kč, kterou právní předchůdkyně žalobkyně započetla odpovídajícím způsobem na jistinu a úrok a jiné platby. Právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení, zda je žalovaný schopen úvěr splácet, vycházela z údajů, které uvedl v žádosti, tedy příjem 10 000 Kč, přitom jej měla právní předchůdkyně žalobkyně ověřený pouze z předložené dohody o provedení práce, z jejíhož obsahu vyplývalo, jak soud zjistil, že měsíční příjem žalované byl doložen jen pro první tři měsíce trvání úvěru. Pokud jde o náklady, nebyly doloženy, ale jen tvrzeny žalovaným v žádosti, přičemž takto bylo tvrzeno, že měsíční náklady na bydlení jsou 2 000 Kč. Pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni.Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném do 31. 8. 2024, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli;podle § 7 odst. 1, písm. g) a § 9 z. s. ú. je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka;podle § 86 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; dle odst. 2 Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy;podle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem;podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem;podle § 555 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), odst. 1 právní jednání se posuzuje podle svého obsahu; odst. 2 má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy.podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému;podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi);podle § 2991 o. z. odst. 1 kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil; odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.6. Soud posoudil zjištěný skutkový stav podle označené právní úpravy, přitom přihlédl k zásadám vyjádřením v rozhodovací praxi Nejvyššího a Ústavního soudu, a to zejména k tomu, že soud musí posuzovat právní jednání podle jeho skutečného obsahu a zásady, že není přípustné, aby nebankovní poskytovatelé úvěru vyžadovali úroky v sazbě, která více než třikrát překročí sazbu vyžadovanou v obdobných věcech bankami. Soud především dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost řádně posoudit schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr. Soud zdůrazňuje, že si je vědom znění právní úpravy v době, kdy předmětná smlouva o úvěru vznikla a že se žalovaný skutečně nevznesl námitku neplatnosti. Soud však posuzuje případ ve všech jeho souvislostech, jak bude níže odůvodněno, pokud by úroky požadované právní předchůdkyní žalobkyně v dané smlouvě byly v souladu se zásadou vyjádřenou Nejvyšším soudem, pak by samo porušení povinnosti podle § 86 z. s. ú. právní předchůdkyní žalobkyně neumožnilo pro absenci námitky žalovaného posoudit smlouvu o úvěru jako neplatnou. V předmětné věci však přistupuje i okolnost sjednání úroků ve výši zjevně odporující dobrým mravům. Právní předchůdkyně žalobkyně se spoléhala v rozporu s obsahem a smyslem § 86 z. s. ú. pouze na jednostranné prohlášení žalovaného, pochopitelně, že tento uvede okolnosti odpovídající tomu, aby byl úvěr poskytnut. Právní předchůdkyně žalobkyně byla povinna tato tvrzení o majetkových poměrech jako předpokladu splácení úvěrů ověřit; dohoda o provedení práce pro dobu pouhých 3 měsíců trvání úvěru nemůže stačit, není jasné, jak, vzhledem k tak nízkému příjmu v této době, bude žalovaný splácet i v době následující. Výdaje žalovaného pak neověřila právní předchůdkyně žalobkyně nijak, když vycházela pouze z tvrzení o výdaji 2 000 Kč měsíčně na bydlení, což je částka u dospělého člověka v tehdejším i současném stavu ekonomiky a cen zcela nepřiměřeně nízká, právní předchůdkyně žalobkyně tak měla pojmout pochybnost o tom, jak skutečně uspokojuje žalovaný své bytové potřeby a jaké s tím má náklady a vyžádat vysvětlení a doložení. Soud uzavírá, že byla splněna dispozice § 87 z. s. ú. Soud současně nepřehlédl, že částka 6 000 Kč byla poskytnuta na 14 měsíců, a žalovaný se zavázal vrátit v této době celkem částku 11 144 Kč, tedy vedle jistiny i částku poplatků 5 144 Kč (304 + 2 940 + 820 + 1 080 Kč). Pouhým prvotním pohledem na vymáhané plnění tak je zřejmé, že spotřebitel měl zaplatit bez mála jednou tolik, kolik dostal k dočasnému užívání. Tuto skutečnost je tedy soud povinen podrobit bližšímu posouzení a případně vyloučit, že by se jednalo o obsah právního poměru, který by dobrým mravům odporoval. Soud tak zjistil, že žalovaný měl zaplatit na úrocích 304 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 2 940, úhradu za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 820 Kč a inkaso za umožnění platby v hotovosti ve svém bydlišti ve výši 1080 Kč. Soud posoudil věc na základě obsahu spisu a dospěl k závěru, že při dodržení pravidla § 555 o. z. a posouzení skutečného obsahu právního jednání, musí být všechny uvedené úplaty považovány za cenu poskytnutí peněz a nikoli cenu jakýchkoli jiných služeb, než je prosté poskytnutí a umožnění užívání peněz. Soud tedy zjistil, že je vymáháno právo ze smluvního typu úvěru, kdy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr 6 000 Kč a žalovaný se zavázal jej vrátit právní předchůdkyni žalobkyně v dohodnuté době 14 měsíců dílčími splátkami každý měsíc. Soud zjistil, že žalovaný do právního poměru na základě smlouvy o úvěru ze dne 20. 11. 2021 nevstupoval v rámci výkonu podnikatelské činnosti a naopak, že právní předchůdkyně žalobkyně vstupovala do právního poměru jako podnikatel poskytující spotřebitelské úvěry. Soud zjistil, že obsahem práv právní předchůdkyně žalobkyně a tomu odpovídajících povinností žalovaného je kromě vrácení úvěru 6 000 Kč také zaplatit úplatu za služby spočívající v poskytnutí této částky, tedy odměnu za poskytnutí a použití peněz ve výši 5 144 Kč. Soud nemá za to, že by se jednalo o úplatu za jinou specifickou službu, než jaká je obvykle kryta úroky jako úplaty za poskytnutí a použití peněž ve smluvním typu úvěru. Soud vychází z právního řádu, který na smluvní typ úvěru v případě, je-li jeho stranou spotřebitel, klade přísné formální nároky, kterým musí odpovídat i skutečný obsah takového právního poměru. Rozhodovací činnost Nejvyššího soudu je přitom již dlouhodobě ustálena v závěru, že úrokové zatížení spotřebitele v případě, kdy úvěr poskytuje nebankovní poskytovatel, může být nejvýše na trojnásobku úrokových sazeb, jaké jsou pro daný úvěr ukládány bankami (viz rozsudek ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Soud proto posuzoval, jaké je v daném případě skutečně úrokové zatížení žalovaného jako spotřebitele. Soud dospěl v souladu se zásadou vymezenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21-2, uveřejněném pod č. 87/2022 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, že celá úplata, kterou měl žalovaný zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v dané věci je skrytým úrokem; skrytý úrok je jinak nazvaná úplata za použití peněz, kdy v dané věci, jak shora uvedeno, není možné žádnou částku sjednanou právní předchůdkyní žalobkyně považovat za úplatu (cenu) jiné než vlastní služby poskytnutí a umožnění užívání peněz. Soud tedy hodnotí, že právní předchůdkyně žalobkyně po žalovaném za 14 měsíců používání částky 6 000 Kč, požadovala částku úplaty 5 144 Kč, což odpovídá 85,7 %, což je v přepočtu na roční úrok sazba 73,5 %. Soudu je známo z jiných projednávaných věcí obdobných úvěrů, že v dané době poskytnutí úvěru žalovanému poskytovaly banky shodné nebo obdobné úvěry nejvýše za úroky do 20 % ročně, běžně však do 15 %. V dané věci tak právní předchůdkyně žalobkyně vyžadovala po žalovaném více než 3,6 násobek úrokové sazby, než jakou požadovaly ve stejných nebo obdobných případech banky. Soud uzavírá, že smlouva o úvěru je tak neplatným právním jednání pro rozpor s dobrými mravy, když úroková sazba je sjednána zjevně v rozporu se společností dlouhodobě chápanou jako přípustnou mírou výše úplaty za dočasné poskytnutí a používání peněžních prostředků. Soud k takové neplatnosti přihlíží i bez návrhu, neboť jde o případ neplatnosti právního jednání podle § 588 o. z. K této skutečnosti přistupuje i okolnost uvedená jako první shora, a to porušení povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr. Ačkoli tedy nevznesl žalovaný námitku neplatnosti smlouvy, soud hodnotí obě uvedené skutečnosti, jak výši úroků, tak porušení povinnosti podle § 86 z. s. ú. pospolu a v jejich společném důsledku právní jednání, smlouvu o úvěru ze dne 20. 11. 2021, jako absolutně neplatné.7. Soud shledal, že smlouva o úvěru, která měla založit práva uplatněná žalobkyní, je neplatná. Žalovaný není povinen platit pohledávky žalobkyně z důvodu této smlouvy. Soud ale nezjistil jiný důvod, na jehož základě měl žalovaný obdržet a užívat částku 6 000 Kč, proto je povinen ji vrátit žalobkyni jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z., protože chybí právní důvod, který by ospravedlňoval ponechání si této částky. Soud tedy zohlednil, že žalovaný zaplatil částku 2 100 Kč, jak tvrdila žalobkyně, a celou ji z uvedeného důvodu zohlednil na částku 6 000 Kč, která pouze představuje bezdůvodné obohacení, na ostatní práva ze smlouvy o úvěru nemá žalobkyně nárok. Soud zamítl žalobu v rozsahu jiných práv, a rovněž práva na úroky z prodlení. Soud zamítl i nárok na úrok z prodlení z dlužné částky bezdůvodného obohacení, a to na základě právní úpravy § 87 odst. 1, věty třetí, z. s. ú., podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (, Anonymizováno, ). Soud si je vědom, že text právní úpravy odkazuje na neplatnost z důvodu § 86 z. s. ú. tedy pro neprověření úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem. Právní úpravu je zde nutné vykládat podle zjevného úmyslu zákonodárce, který stanovil, že má-li být smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná pro porušení povinností poskytovatele úvěru, a proto nemá povinnost spotřebitel platit úroky z prodlení z bezdůvodného obohacení, kterého se mu dostalo na základě takové neplatné smlouvy, je princip ochrany spotřebitele shodný i v případě, že je smlouva neplatná z důvodu, že poskytovatel požadoval po spotřebiteli v takové smlouvě úrok, který je v rozporu s dobrými mravy. V obou případech je cíl právní úpravy dosažen, totiž chráněného spotřebitele nevázat úroky z prodlení, když přijal bezdůvodné obohacení na základě neplatné smlouvy o úvěru, jejíž neplatnost je třeba přičíst k zavinění silnější smluvní straně, kterou je poskytovatel jako podnikatel podle § 2 z. s. ú. Jinými slovy, je nutné chápat, že právní úprava vyloučení povinnosti platit úroky z prodlení není sankcí poskytovatele za to, že neprověřil schopnost spotřebitele splácet úvěr, jde naopak jen o dobrodiní dané spotřebiteli, které je mu tak nutné poskytnout vždy, pokud uzavřel neplatnou smlouvu o spotřebitelském úvěru.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byť měl žalovaný v řízení převažující úspěch, ale žádné náklady mu nevznikly, resp. je neuplatnil.