Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 27. 4. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 10 600 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 15. 8. 2025. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky převodem na bankovní účet ve výši 10 000 Kč, s tím že žalovaná finanční prostředky do 14. 9. 2025 vrátí spolu se smluvním úrokem ve výši 1 % denně ze zapůjčené částky, tj. s úrokem v celkové výši 3 600 Kč. Žalovaná svou povinnost nesplnila, když k datu splatnosti smlouvy úvěr nesplatila. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá vrácení jistiny ve výši 10 000 Kč a úroku ve výši 600 Kč. Mimo žalované částky se žalobkyně rovněž domáhá i zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 10 600 Kč od 15. 9. 2025 do zaplacení.2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.3. Usnesením ze dne 28. 5. 2026 č. j. 11 C 109/2025-10, soud vyzval žalobkyni, aby žalobu doplnila o tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalované tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila.4. Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala.5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.6. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaná se k takto navrhovanému postupu nevyjádřila, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).7. Na základě předložených listin zjistil soud následující skutečnosti.8. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 15. 8. 2025 mezi žalobkyní coby poskytovatelem úvěru a žalovanou coby klientem soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč s tím, že žalovaná vrátí žalobkyni do 14. 9. 2025 částku celkem 13 600 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 1,2 % denně. Částka přesahující jistinu sestává právě z úroku ve výši 3 600 Kč.9. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že v tomto formuláři jsou uvedeny skutečnosti, které byly následně předmětem smlouvy o úvěru.10. Z potvrzení o provedené platbě vystavené platební bránou ThePay dne 15. 8. 2025 soud zjistil, že téhož dne byla na bankovní účet žalované zasána z účtu žalobkyně částka 10 000 Kč.11. Z podání banky , právnická osoba, . ze dne 3. 6. 2026 soud zjistil, že v dne 15. 8. 2025 byla na bankovní účet žalované č. , č. účtu, připsána částka 10 000 Kč.12. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 4. 2026 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou ve smyslu § 142a o. s. ř. prostřednictvím svého právního zástupce k zaplacení dluhu ve výši 12 361,74 Kč z titulu předmětné smlouvy o úvěru. Z přiloženého podacího lístku soud zjistil, že výzva byla žalované odeslána dne 17. 4. 2026.13. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 15. 8. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalované zapůjčeny finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaná zavázala, že zapůjčené prostředky žalobkyni vrátí a současně jí zaplatí částku 3 600 Kč sestávající z úroku ze zapůjčené částky do 14. 9. 2025, takto však žalovaná neučinila.14. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSÚ).15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.16. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.17. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.18. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.19. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.20. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.21. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.22. V nyní projednávané věci bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 15. 8. 2025 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalované, tj. její schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalované spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení její úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála, když v žalobě netvrdila, že by jakýmkoli způsobem úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy zkoumala. Soud přitom vyzval žalobkyni k předložení listin prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, žalobkyně však na tuto výzvu nereagovala a žádné doklady o zkoumání úvěruschopnosti žalované soudu nepředložila. Z toho soud usuzuje, že žádnými dalšími listinami žalobkyně nedisponuje. Na základě tohoto pak lze uzavřít, že žalobkyně si neobstarala dostatečné podklady k tomu, aby mohla skutečně relevantně posoudit majetkové poměry žalované. Tudíž nebyla naplněna podmínka, že nebyly dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet.23. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 15. 8. 2025 je dle § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalované právo pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru bez smluvního úroku a bez nároku na zákonné úroky z prodlení, tj. na částku 10 000 Kč, jejichž zapůjčení bylo prokázáno. Pokud žalovaná svůj dluh žalobkyni částečně nebo zcela splatila, bylo na ní, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdila, ale rovněž prokázala. Žalovaná však zůstala v řízení zcela pasivní.24. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.25. Ve zbývající části, tj. co do částky 600 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 15. 9. 2025 do zaplacení, soud žalobu výrokem II. zamítl.26. Žalobkyně byla v řízení úspěšná z 91 %, žalovaná byla úspěšná z 9 % (při započtení k žalované částce i uplatněné nároky na příslušenství ve výši ke dni vydání tohoto rozhodnutí). Z toho vyplývá, že žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení v poměrné výši odpovídající 82 % (§142 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyni v projednávané věci vznikly náklady ve výši 2 815 Kč představující odměnu advokáta za 3 úkony právní služby podle § 8 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif) spočívající v převzetí věci (§ 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu), zaslání předžalobní výzvy (§ 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) a podání žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) á 400 Kč. Za každý z takto přiznaných žalobkyni rovněž náleží i náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 6 písm. a) á 100 Kč. Celkově tedy byla žalobkyni přiznána odměna za právní zastoupení ve výši 1 500 Kč, to vše navýšeno o 21 % DPH ve výši 315 Kč. Dále žalobkyni přísluší i náklady spojené se zaplacením soudního poplatku ve výši 800 Kč a jeho doplatku ve výši 200 Kč. To vše při úspěchu žalobkyně ve sporu v poměrné výši 82 % činí celkovou částku 2 308,30 Kč (výrok III.).27. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 800 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč (výrok IV.).