Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (žalobou) ze dne 11. 3. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 032,87 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi účastníky dne 23. 9. 2025. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč, které žalovaný vyčerpal. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že poskytnutý úvěr bude splácet v měsíčních splátkách v minimální výši 1 250 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím společností modelů , právnická osoba, . a , právnická osoba, . Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 11. 2025, proto byl vyzván upomínkami ze dne 20. 10. 2025 a 5. 11. 2025 k úhradě dlužné splátky. Jelikož žalovaný splátky neuhradil, žalobkyně úvěr ke dni 21. 2. 2026 zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky. Dlužná částka sestává z nesplacené části jistiny ve výši 24 958 Kč a nákladů na upomínkování ve výši 1 000 Kč. Kromě dlužné částky žalobkyně dále požaduje i zákonný úrok z prodlení z částky 28 526,72 Kč od 8. 3. 2026 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 3 568,72 Kč od 16. 11. 2025 do 13. 2. 2026 a smluvní pokutu ve výši 74,87 Kč.2. Soud v projednávané věci elektronický platební rozkaz nevydal.3. Usnesením ze dne 25. 3. 2026, č. j. 11 C 66/2026-10, soud vyzval žalobkyni, aby svá tvrzení stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doplnila tím způsobem, aby bylo zřejmé, zda a případně jakým způsobem a na základě jakých podkladů před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru tuto posoudila, a zda žalovaný úvěr splácel.4. Podáním ze dne 8. 4. 2026 žalobkyně k výzvě soudu uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a dle plnění jeho dosavadních závazků. Dále postupovala dle analýzy společností , právnická osoba, . a , právnická osoba, ., nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, opatřením výpisu z registru SOLUS, výpisu z centrální evidence exekucí a výpisem databáze neplatných dokladů. Žalobkyně takto zjistila, že příjem žalovaného činí 32 193 Kč, náklady na bydlení 4 000 Kč, další náklady 20 484 Kč a náklady na další finanční závazky 2 244 Kč. Finanční zůstatek žalovaného tak činil 5 012 Kč. K podání žalobkyně připojila fotokopie dokladů totožnosti žalovaného a výpis z jeho bankovního účtu za období od 27. 3. 2025 do 23. 9. 2025.5. Podání ze dne 16. 6. 2026 pak žalobkyně doplnila, že žalovaný uhradil na úvěr částku 1 250 Kč.6. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.7. Soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu byly splněny podmínky dle § 115a o. s. ř. Ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný se k takto navrhovanému postupu nevyjádřil, čímž soud předpokládal, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).8. Na základě předložených listin soud zjistil následující skutečnosti.9. Ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 23. 9. 2025 mezi žalobkyní coby poskytovatelem a žalovaným coby spotřebitelem, soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému neúčelový revolvingový úvěr ve výši 25 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, , úvěr byl sjednán na dobu neurčitou, úroková sazba byla sjednána na 57,99 % ročně. Žalovaný se zavázal, že poskytnuté finanční prostředky vrátí do 72 měsíců po vyplacení poslední tranše úvěru, a to ve splátkách ve výši nejméně 5 % z dosud nesplacené výše jistiny měsíčně.10. Z přílohy č. , hodnota, smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru soud zjistil, že průměrný příjem žalovaného za poslední 3 měsíce činil 32 193 Kč, náklady na bydlení činily 4 000 Kč, splátky na další úvěry 2 244 Kč a sázky na 291 Kč. Finanční zůstatek žalovaného byl spočítán na 5 012 Kč.11. Z upomínek ze dne 20. 10. 2025 a 5. 11. 2025 soud zjistil, že těmito byl žalovaný vyzván k zaplacení splátky úvěru splatné dne 15. 10. 2025.12. Z fotokopií občanského a řidičského průkazu žalovaného bylo zjištěno, že žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy ověřovala jeho totožnost.13. Z listiny označené jako detail pohybu soud zjistil, že žalobkyně zaslal dne 24. 9. 2025 na bankovní účet žalovaného částku 25 000 Kč.14. Z výpisu bankovního z účtu žalovaného č. , č. účtu, za období od března 2025 až do září 2025, přičemž soud se v daném případě zabýval především příjmy a výdaji žalovaného za období měsíce, kdy byla úvěrová smlouva uzavřena a dále tří měsíců předcházejících uzavření smlouvy o úvěru, bylo zjištěno, že v září 2025 žalovaný obdržel mzdu ve výši 23 150 Kč a další 15 083,58 Kč bylo připsáno na jeho účet z blíže nespecifikovaných zdrojů, jeho výdaje v daném měsíci pak činily 30 238,19 Kč. V srpnu 2025 činily příjmy žalovaného částku 118 273,53 Kč, z nichž částku 25 214 Kč činila mzda, částka 30 000 Kč tvořila platba přes platební bránu ThePay a zbývající částka byla připsána na jeho účet z blíže nespecifikovaných zdrojů. Výdaje za daný měsíc pak činily 118 318,78 Kč. V červenci 2025 činily příjmy žalovaného částku 56 163,41 Kč, z nichž částku 22 141 Kč činila mzda, částka 10 000 Kč tvořila platba přes platební bránu ThePay a zbývající částka byla připsána na jeho účet z blíže nespecifikovaných zdrojů. Výdaje za daný měsíc pak činily 56 548,21 Kč. V červnu 2025 činily příjmy žalovaného částku 120 605,89 Kč, z nichž částku 27 399 Kč činila mzda a zbývající částka byla připsána na jeho účet z blíže nespecifikovaných zdrojů. Výdaje za daný měsíc pak činily 123 240,58 Kč.15. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 2. 2026 bylo zjištěno, že žalobkyně zesplatnila úvěr a vyzvala žalovaného ve smyslu § 142a o. s. ř. prostřednictvím svého právního zástupce k zaplacení dluhu ve výši 35 026,72 Kč.16. Po skutkové stránce soud hodnotil věc tak, že mezi účastníky byla dne 23. 9. 2025 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně umožnila žalovanému čerpat spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal, že vyčerpané prostředky žalobkyni vrátí a současně jí zaplatí úrok ve výši 57,99 % ročně, a to v pravidelných splátkách sjednaných ve smlouvě. Předžalobní výzvou ze dne 21. 2. 2026 žalobkyně jednorázově zesplatnila poskytnutý úvěr a žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 35 026,72 Kč. Žalovaný na úvěr splatil 1 250 Kč.17. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších přepisů (dále jen o. z.), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSÚ).18. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.19. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.20. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.21. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.22. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.23. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.24. Obecně platí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018). Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální, přičemž zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což však nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. Jinými slovy věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, respektive domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet smluvně stanovené splátky, pakliže nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje.25. V nyní projednávané věci bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 23. 9. 2025 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která se řídí režimem daným zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z toho vyplývá i povinnost žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy podle § 86 odst. 1 ZSÚ posoudit úvěruschopnost žalovaného, tj. jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Žalobkyně přitom, jak ostatně vyplývá i z poslední věty odkazovaného ustanovení, byla oprávněna poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Této povinnosti však žalobkyně nedostála. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného sice vycházela z tvrzení žalovaného, z lustrace ve veřejně dostupných databázích a výpisu z bankovního účtu žalovaného, skutečnosti z nich zjištěné však nemohou sloužit ve prospěch závěru, že žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr splácet. Z předložených listin totiž nevyplývá závěr žalobkyně, že by finanční zůstatek žalovaného každý měsíc činil 5 012 Kč, z něhož by byl schopen hradit splátky úvěru. Z bankovního výpisu žalovaného pro období od června 2025 do uzavření smlouvy soud zjistil, že žalovaný sice v daném období pobíral mzdu v průměru cca 25 000 Kč, tento závěr je však v rozporu se zjištěními žalobkyně, že příjem žalovaného činil 32 193 Kč. Soud nerozporuje, že žalovaný mimo příjmu ze zaměstnání získával i jiné finanční prostředky, jejich původ však předmětným výpisem z bankovního účtu nebyl objasněn, přičemž v červenci a srpnu byla žalovanému zaslána celkem částka 40 000 Kč prostřednictvím platební brány ThePay, což svědčí pro pravděpodobné další výplaty úvěrů od jiných poskytovatelů. Předmětným výpisem rovněž bylo prokázáno, že v této době žalovaný hospodařil se svými finančními prostředky takovým způsobem, že jeho výdaje mírně přesahovaly jeho celkové příjmy za posuzované měsíce. Soud z tohoto výpisu rovněž zjistil, že příjmy a výdaje žalovaného násobně přesáhly jeho příjmy ze zaměstnání. Lze proto jen stěží přijmout závěr, že v době uzavření smlouvy zde nebyly dány důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr splatit. Soud proto uzavírá, že v projednávané věci žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného správně.26. S odkazem na vše výše uvedené tak soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva ze dne 23. 9. 2025 je dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalovanému právo pouze na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru a bez nároku na smluvní či zákonné úroky z prodlení a bez nároku na smluvní pokuty a další poplatky, tj. na částku 23 750 Kč, neboť právě tato částka je rozdílem mezi částkou poskytnutou žalovanému (25 000 Kč) a částkou, kterou již žalovaný zaplatil (1 250 Kč). Pokud žalovaný svůj dluh žalobkyni ve větší části nebo zcela splatil, bylo na něm, aby takovou skutečnost v řízení nejen tvrdil, ale rovněž prokázal. Žalovaný však zůstal v řízení zcela pasivní.27. Z uvedeného důvodu soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.28. Ve zbývající části, tj. co do částky 1 208 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 28 526,72 Kč od 8. 3. 2026 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 3 568,72 Kč, částky 74,87 Kč představující smluvní pokutu a nákladů spojených s uplatněním pohledávky 1 000 Kč, žalobu výrokem II. zamítl.29. Žalobkyně byla v řízení úspěšná ze 78 %, žalovaný byl úspěšný z 22 % (při započtení k žalované částce i uplatněné nároky na příslušenství ve výši ke dni vydání tohoto rozhodnutí). Z toho vyplývá, že žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení v poměrné výši odpovídající 56 % (§142 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyni vznikly v řízení náklady ve výši 2 752 Kč, které představují odměnu advokáta za 3 úkony právní služby podle 8 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif) spočívající v převzetí věci (§ 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu), v zaslání předžalobní výzvy (§ 11 odst. 1 písm. h/ advokátního tarifu) a podání žaloby (§ 11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) á 400 Kč. Ke každému z takto přiznaných úkonů žalobkyni náleží i náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 6 písm. a) á 100 Kč. Celkově tedy byla žalobkyni přiznána odměna za právní zastoupení ve výši 1 500 Kč. Dále žalobkyni přísluší i náklady spojené se zaplacením soudního poplatku ve výši 1 184 Kč a jeho doplatku ve výši 68 Kč. To vše při úspěchu žalobkyně ve sporu v poměrné výši 56 % činí celkovou částku 1 541,12 Kč (výrok III.).30. Jelikož ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni soudní poplatek dle Položky 2 odst. 2 a 3 Sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 1 184 Kč, soud však platební rozkaz nevydal, a proto uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 68 Kč (výrok IV.).