Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 74 631,34 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela dne 7. 7. 2025 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Úvěr byl žalované vyplácen ve dvou platbách dne 7. 7. 2025 v celkové výši 34 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 0,933 % denně. Žalovaná si zvolila rovněž volitelné služby, a to konkrétně službu Klidné spaní s poplatkem ve výši 109,8 Kč, službu Presto s poplatkem ve výši 330 Kč a informační SMS servis s poplatkem ve výši 28,8 Kč. Ke dni podání žaloby tak žalobkyně evidovala vůči žalované dluh v celkové výši 73 211,6 Kč s tím, že tato částka je tvořena nesplacenou jistinou ve výši 34 000 Kč, poplatkem za vyplacení tranší úvěru ve výši 676,6 Kč, smluvním úrokem ve výši 38 066,4 Kč a poplatky za sjednané doplňkové služby ve výši 468,6 Kč. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše a dále smluvní úrok ve výši 0,933 % denně z nesplacené části jistiny. Žalovaná dlužnou částku ani přes výzvu žalobkyně, jež byla žalované zaslána dne 5. 11. 2025, nezaplatila.2. Soud se zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a to i s přihlédnutím k judikatuře SDEU, která zdůrazňuje povinnost věřitele s odbornou péči posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet (viz rozsudek SDEU ve věci C-679/18, rozsudek SDEU ve věci C-755/22). Žalobkyně se v žalobě obsáhle vyjádřila k přezkoumání úvěruschopnosti žalované, když uvedla, že zjišťovala měsíční příjem žalované, počet členů domácnosti žalované, měsíční výdaje žalované a dále provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku, evidenci exekucí a dalších registrů, zejména NRKI a BRKI. Z listiny nazvané jako Identifikované příjmy vyplývá, že žalobkyně zjistila z bankovního výpisu čistý měsíční příjem žalované v částce 111 853 Kč a dále z listiny označené jako Výpis o posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že žalovaná jako svůj čistý měsíční příjem uvedla částku 80 000 Kč, výdaje na bydlení částku 15 000 Kč a výdaje na půjčky částku 22 000 Kč. Soud konstatuje, že povinnost poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele není splněna pouhým obecným popisem interní metodiky hodnocení ani samotným souhlasem spotřebitele s nahlížením do registrů. Poskytovatel musí tvrdit a doložit, z jakých konkrétních podkladů vycházel při zjišťování příjmu a výdajů spotřebitele, tedy na základě jakých konkrétních zjištění dospěl k závěru, že spotřebitel bude schopen dostat svým závazkům. Obecná tvrzení o provedení lustrací či použití interní metodiky bez doložení konkrétních výsledků a jejich vyhodnocení neprokazují splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. V daném případě žalobkyně ani přes výzvu soudu nepředložila žádné konkrétní podklady ani výsledky lustrací.3. Žalovaná na výzvu, která byla na adresu jejího trvalého pobytu doručena postupem dle § 46b písmeno a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) ve spojení s § 49 odst. 2 a 4 téhož zákona, aby se ve smyslu § 114a o. s. ř. vyjádřila k žalobě, nereagovala.4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.5. Ze Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru soud zjistil, že dne 7. 7. 2025 žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru s kreditním rámcem až do výše 80 000 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána ke dni 11. 6. 2030. Úroková sazba byla sjednána ve výši 0,933 % denně, což odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 340,5 %. RPSN činilo 1 495,40 %. Z článku VII. Odstavce 2 Smlouvy vyplývá, že se žalovaná zavázala zaplatit poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Žalovaná si dále sjednala doplňkové služby Klidné spaní za poplatek ve výši 3,66 Kč denně, službu Presto za poplatek ve výši 330 Kč a informační SMS servis za poplatek ve výši 28,8 Kč. Z listinného důkazu nazvaného Přehled bankovních a karetních transakcí vyplacených spotřebiteli (automatizovaný výpis z interního systému) předloženého žalobkyní soud vzal za prokázané, že žalovaná čerpala na základě shora uvedené smlouvy celkem částku 34 000 Kč. Žalobkyně úvěr zesplatnila z důvodu prodlení žalované ke dni 5. 11. 2025 a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky. Žalovaná byla žalobkyní dále vyzvána k zaplacení dluhu předžalobní výzvou ze dne 19. 4. 2026, která byla žalované zaslána dne 23. 4. 2026.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnosti spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva, na základě které byl žalované poskytnut úvěr podle § 2395 a násl. o. z. Z veřejně dostupné databáze ČNB soud zjistil, že v době uzavření předmětné smlouvy činila obvyklá průměrná úroková sazba u kontokorentů a revolvingových úvěrů poskytovaných bankami přibližně 15 % p. a. Z uzavřené smlouvy je zřejmé, že úvěr byl sjednán s úrokovou sazbou ve výši 0,933 % denně, tj. 340,5 % ročně, jež výrazně převyšuje obvyklou úrokovou sazbu sjednávanou při uzavírání úvěrových smluv bankovními institucemi a takové ujednání je dle § 580 o. z. ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Posuzovaná smlouva je tak jednáním, které se příčí dobrým mravům, kdy obsah spotřebitelské smlouvy vytváří zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou ochranu. V daném případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, soud tedy shledal celou uzavřenou smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 580 o. z.13. Vzhledem k tomu, že soud posoudil smlouvu jako neplatné právní jednání, může se žalobkyně domáhat poskytnutých peněžních prostředků jako bezdůvodného obohacení z titulu plnění bez právního důvodu. Žalobkyně poskytla dle doloženého přehledu transakcí celkem částku 34 000 Kč. Žalovaná na dlužnou částku ničeho neuhradila. Soud proto žalobě vyhověl ohledně nesplacené jistiny ve výši 34 000 Kč.14. Vzhledem k tomu, že soud rozhodl, že smlouva je neplatná, nemá žalobkyně právní nárok na smluvní úroky ani jiné sjednané poplatky, protože tyto požadavky mohou vycházet pouze z platného smluvního ujednání. Ze stejného důvodu nelze žalobkyni přiznat ani zákonný úrok z prodlení již od smluvně předpokládaných dnů splatnosti. Po zjištění neplatnosti smlouvy lze uvažovat o prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení. K prodlení však mohlo dojít až poté, co byla žalovaná vyzvána k vrácení peněz a marně jí uplynula lhůta k plnění. Podle § 1958 odst. 2 o. z., může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. První žalobkyní doloženou výzvou je upomínka ze dne 5. 11. 2025, v niž žalobkyně žalované rovněž oznámila zesplatnění dluhu a vyzvala ji k úhradě. Soud proto přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne 6. 11. 2025, kdy se žalovaná prokazatelně dostala do prodlení s úhradou dlužné částky.15. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů. Došlo-li k prodlení dne 6. 11. 2025, činila repo sazba platná k 1. 7. 2025 3,5 %, takže zákonný úrok z prodlení činil 11,5 % ročně.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnější byla žalovaná, které však v řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.17. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v zákonné délce tří dnů od právní moci rozsudku.