Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal po žalovaném zaplacení částky 11 597 Kč, tvořené jistinou spotřebitelského úvěru ve výši 8 000 Kč, poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3 360,29 Kč a smluvním úrokem ve výši 236,71 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 360,29 Kč od 10. 1. 2025 do zaplacení. Tvrdil, že pohledávku nabyl smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 2. 2026 od společnosti , Anonymizováno, , která se žalovaným dne 10. 12. 2024 uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, . Pro případ, že by soud nárok neshledal důvodným ze smlouvy, požadoval žalobce zaplacení poskytnuté jistiny jako vydání bezdůvodného obohacení.2. Žalovaný se přes výzvu soudu k žalobě ani k doplnění žalobce nevyjádřil, nenavrhl žádné důkazy a v průběhu řízení zůstal nečinný.3. Soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť bylo možno rozhodnout pouze na základě listinných důkazů, žalobce s tímto postupem souhlasil a žalovaný po poučení soudu proti takovému postupu nevznesl námitky.4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, soud zjistil, že dne 10. 12. 2024 byla mezi společností , Anonymizováno, . jako poskytovatelem a žalovaným jako spotřebitelem uzavřena smlouva o bezúčelovém spotřebitelském úvěru ve výši 8 000 Kč, splatném jednorázově dne 9. 1. 2025, s úrokem 36 % ročně, smluvním úrokem 236,71 Kč, poplatkem 3 360,29 Kč a celkovou částkou k úhradě 11 597 Kč; smlouva uváděla RPSN 9 061,02 %. Z potvrzení o transakci a sdělení , právnická osoba, . ze dne 3. 6. 2026 soud zjistil, že částka 8 000 Kč byla dne 10. 12. 2024 převedena na účet žalovaného č. , č. účtu, , jehož byl v rozhodné době majitelem a jedinou osobou s dispozičním oprávněním. Z předložené předsmluvní dokumentace vyplynul pouze obecný výčet registrů a souhlas žalovaného se zpracováním osobních údajů; nebylo však doloženo, jaké konkrétní údaje o příjmech, výdajích, závazcích a dosavadním plnění dluhů původní věřitel zjistil, z jakých podkladů je ověřil a jak je vyhodnotil ve vztahu k jednorázové splátce 11 597 Kč. Žalobce ve vyjádření ze dne 27. 5. 2026 popsal jen obecnou metodiku posouzení úvěruschopnosti, nikoli konkrétní údaje, výsledky lustrací ani výpočet vztahující se k žalovanému. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 2. 2026 a její přílohy soud zjistil, že pohledávka ze smlouvy, včetně souvisejícího nároku na vydání plnění z neplatné smlouvy, byla postoupena na žalobce. Předžalobní výzva byla odeslána dne 17. 2. 2026, přímý doklad o jejím dodání nebo převzetí předložen nebyl a žalovaný do rozhodnutí soudu ničeho neuhradil.5. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Žalovaný uzavíral smlouvu jako fyzická osoba mimo rámec podnikatelské činnosti a původní věřitel jednal při poskytování úvěru v rámci své podnikatelské činnosti. Na právní vztah proto dopadá zákon č. 257/2016 Sb.6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. je poskytovatel před uzavřením smlouvy povinen důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru, zejména porovnáním příjmů, výdajů, závazků a způsobu plnění dosavadních dluhů. Úvěr smí poskytnout pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení nevyplývají důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.7. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost není splněna pouhou existencí souhlasu spotřebitele s nahlížením do registrů ani obecným popisem interní metodiky poskytovatele. Poskytovatel musí být schopen doložit, jaké konkrétní informace získal, jak ověřil jejich spolehlivost a jak je vyhodnotil ve vztahu ke konkrétním podmínkám úvěru. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o. proti GK, současně vyžaduje, aby vnitrostátní soud splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost a zákonný následek jejího porušení přezkoumal z úřední povinnosti. Žalobce sice tvrdil, že původní věřitel po žalovaném požadoval výplatní pásky, výpis z účtu nebo daňové přiznání a provedl lustrace v registrech, přes výzvu soudu však žádné takové konkrétní podklady ani výsledky lustrací nepředložil. Samotný souhlas žalovaného s nahlížením do registrů neprokazuje, že k nahlédnutí skutečně došlo, jaké údaje byly zjištěny a jak byly vyhodnoceny. Stejně tak obecný popis interního výpočtu neprokazuje jeho provedení v tomto konkrétním případě. Při jednorázové splatnosti částky 11 597 Kč za 30 dnů bylo přitom nezbytné spolehlivě ověřit, že finanční situace žalovaného takové plnění umožní. Žalobce jako postupník důkazní břemeno o řádném splnění předsmluvní povinnosti neunesl.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je smlouva neplatná, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou; soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.9. Soud proto uzavřel, že úvěr byl žalovanému poskytnut, aniž bylo prokázáno důkladné a zákonu odpovídající posouzení jeho úvěruschopnosti. Smlouva je podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. neplatná. Žalobci proto nevzniklo právo na smluvní úrok 236,71 Kč ani na poplatek za sjednání úvěru 3 360,29 Kč. Žaloba byla v souhrnné částce 3 597 Kč zamítnuta.10. Žalovanému však na základě neplatné smlouvy prokazatelně došla částka 8 000 Kč a nebylo prokázáno, že by ji zcela nebo zčásti vrátil. Zvláštní úprava povinnosti vrátit poskytnutou jistinu je obsažena v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., jde o úpravu speciální k obecnému vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle § 2993 ve spojení s § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobci jako postupníkovi proto náleží částka 8 000 Kč odpovídající nesplacené poskytnuté jistině, resp. majetkovému prospěchu získanému žalovaným plněním z neplatného právního důvodu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, uzavřel, že § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné úvěrové smlouvy. Poskytovateli náleží pouze nesplacená jistina bez smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti odvozené od možností spotřebitele; výzva věřitele sama o sobě prodlení spotřebitele nezakládá. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. určí soud dobu odpovídající možnostem spotřebitele na návrh některé ze stran podle jeho příjmu a celkových sociálních a majetkových poměrů. Žalovaný však zůstal zcela nečinný, neuvedl žádné skutečnosti o svých poměrech a nepředložil nic, z čeho by bylo možno dovodit potřebu delší doby nebo splátek. Soud přihlédl k výši jistiny 8 000 Kč, k tomu, že od jejího poskytnutí do odeslání výzvy uplynulo více než čtrnáct měsíců, a k absenci jakékoli částečné úhrady. Za těchto konkrétních okolností soud uzavřel, že doba přiměřená možnostem žalovaného uplynula nejpozději v den, kdy se předžalobní výzva podle zákonné domněnky dostala do jeho dispoziční sféry. Počátek prodlení tedy soud neodvodil pouze od existence výzvy, nýbrž od posouzení uvedených okolností ve spojení s úplnou procesní pasivitou žalovaného. Podle § 573 o. z. se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Byla-li předžalobní výzva odeslána dne 17. 2. 2026, nastala domněnka jejího dojití dne 20. 2. 2026. Protože žalovaný zákonnou domněnku ničím nevyvrátil a přiměřená doba k vrácení jistiny podle zjištěných okolností nejpozději tohoto dne uplynula, považoval jej soud od 20. 2. 2026 za osobu v prodlení. Podle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Podle § 1970 o. z. může věřitel po dlužníku, který je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, požadovat úrok z prodlení. Jeho výše podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. odpovídá repo sazbě České národní banky platné pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů. Pro první pololetí roku 2026 činí zákonný úrok z prodlení 11,5 % ročně. Soud jej proto přiznal z částky 8 000 Kč od 20. 2. 2026 do zaplacení. Žalobce požadoval úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 360,29 Kč již od 10. 1. 2025. V rozsahu úroku požadovaného před 20. 2. 2026, v rozsahu sazby převyšující od 20. 2. 2026 zákonnou sazbu 11,5 % ročně z přiznané částky 8 000 Kč a v rozsahu úroku z nepřiznaného poplatku 3 360,29 Kč proto soud žalobu zamítl, jak je přesně vymezeno ve výroku II. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v zákonné délce tří dnů od právní moci rozsudku. Důvod k jejímu prodloužení ani ke stanovení splátek nebyl zjištěn, neboť žalovaný žádné skutečnosti odůvodňující odlišný postup netvrdil ani nedoložil.11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce měl ve věci úspěch přibližně v 69 % a neúspěch přibližně v 31 %, v poměrném vyjádření mu proto náleží náhrada 38 % účelně vynaložených nákladů řízení. Soud přitom při určení výše nákladů právního zastoupení vycházel z režimu bagatelní věci podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, neboť šlo o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, skutkově i právně jednoduchou věc uplatněnou převážně formulářovým způsobem a rozhodnutou bez nařízení jednání. Účelně vynaložené náklady žalobce sestávají ze soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny advokáta za tři úkony právní služby po 400 Kč, tedy 1 200 Kč, a ze tří paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč, tedy 300 Kč. Z částky odměny a paušálních náhrad v souhrnné výši 1 500 Kč náleží náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, tedy 315 Kč. Celkové účelně vynaložené náklady žalobce tak činí 2 615 Kč. Po zohlednění poměrného úspěchu žalobce ve výši 38 % činí náhrada nákladů řízení po zaokrouhlení 994 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit tuto částku k rukám zástupkyně žalobce.