120 C 12/2021-73 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení 6 707 Kč s úrokem z prodlení (z proměnlivé jistiny) v sazbě 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty 1 668,25 Kč, náhrady za prodlení 800 Kč, smluvní pokuty 498 Kč a obchodního úroku 86,2 % ročně do [datum] a dále v sazbě 8,25 % ročně z proměnlivé jistiny (do doby dosažení 42 912 Kč), a to na základě úvěrové smlouvy [číslo] ze dne [datum], s původní jistinou 10 000 Kč, z níž se žalovaná zavázala k uhrazení 48 měsíčních splátek po 745 Kč, tedy celkem 35 760 Kč. Do dnešního dne uhradila celkem 24 585 Kč, úvěr byl zesplatněn ke dni [datum]. Žalobkyně popsala způsob, jakým zkoumala úvěruschopnost žalované. Ohledně obchodního úroku v rozsahu 51,2 % ročně z částky 7 395,90 Kč od [datum] do [datum] vzala žalobkyně žalobu zpět (navzdory obsáhlému výkladu, dle kterého považuje takovou sazbu úroku za platné ujednání se spotřebitelem), soud řízení v tomto rozsahu při jednání dne [datum] pravomocně zastavil. 2. Soud k projednání věci nařídil jednání. Žalovaná se k němu dostavila, uvedla, že úvěr hradila, pouze když byla v nemocnici či se stěhovala, došlo k neuhrazení splátek složenkou osobami, které o to požádala. Bankovní účet neměla a nemá, v době kontraktace její náklady na bydlení nečinily 1 000 Kč, ale 3 774 Kč na platbě bytovému družstvu a 600 Kč na záloze za elektřinu. Kontraktace probíhala tak, že zprostředkovatelce diktovala údaje, předložila listiny, které byly požadovány, zprostředkovatelka si je zapisovala do počítače, v jeden okamžik vyzvala žalovanou k podpisu do elektronické krabičky, následně pak žalované přišly listiny s jejím podpisem poštou. 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Předsmluvní informační formulář obsahuje podpis žalované, učiněný prostřednictvím zařízení typu„ signpad“. Shodným způsobem je podepsán i formulář hodnocení klienta, prohlášení klienta a samotná úvěrová smlouva, resp. návrh na její uzavření. Dle formuláře hodnocení klienta byl zjištěn jediný příjem žalované ze starobního důchodu 7 889 Kč měsíčně (doloženého oznámením č. l. 27), jako její výdaje bylo počítáno s životním minimem 3 410 Kč a s náklady bydlení 1 000 Kč, z toho pak byla dovozena disponibilní částka 2 979 Kč. Dle úvěrové smlouvy/návrhu měla žalovaná po načerpání 10 000 Kč celkem uhradit 48 měsíčních splátek pod 745 Kč. Poplatky a smluvní sankce jsou upraveny ve smlouvě (která má rozsah 6 stran a každá cca 80 řádků). Dle oznámení o schválení úvěru č. l. 14 byla žalované zaslána schválená smlouva a splátkový kalendář, které dle dodejky č. l. 20 převzala do vlastních rukou dne [datum]. Dle výpisu [příjmení] č. l. 16 se žalovaná v listopadu 2017 dostala s jiným svým úvěrem do prodlení s částkou 1 374 Kč. Dle formuláře pro vyznačení hodnoticího skóre žalované na č. l. 17 nebyla uvedena žádná hodnota skóre, je vyznačen příznak [číslo] tj.„ klientova smlouva je hodnocena jako špatná“. Dle dokladu o vyplacení č. l. 18 došlo k poskytnutí jistiny 10 000 Kč žalované, což žalovaná prohlásila při jednání za nesporné, částku si měla vyzvednout na poště. Dle klientské karty č. l. 19 žalovaná splácela nejprve po splatnosti, poté téměř dva roky s rezervou ve splatnosti, od května 2020 se ocitla opět v prodlení, dle č. l. 39 právě v květnu 2020 měnila trvalé bydliště (dle místní znalosti soudce z panelového bytu do pečovatelského domu). Zesplatnění bylo prokázáno dopisem ze dne [datum] (č. l. 33). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 34) vypracování i zaslání (č. l. 35) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Žalovaná evidenčním listem č. l. 67 prokázala, že v roce 2018 hradila bytovému družstvu v souvislosti se svým nájemním bytem 3 731 Kč měsíčně, resp. dle dokladu SIPO na č. l. 68 později až 3 774 Kč, současně a 600 Kč na zálohách za elektřinu. 4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. nad rámec úhrad 24 585 Kč) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo žalovanou a ta žádné další úhrady netvrdila. Jistina však již byla zcela zjevně přeplacena a pro výsledek řízení tak nebylo třeba žádných dalších tvrzení či důkazů. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C [číslo]), že splnění této povinnosti je třeba zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). 6. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám, a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a jejich vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat právě na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při jejich vymáhání. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny a požadovaného navýšení. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž ža